Avalon, kapitola 1.

1. ledna 2013 v 15:46 | Elfel
Kapitola I.


Déšť potichu bubnoval o kamenné zdi naší budovy. Malé a lehké kapky se snášely až k dírám ve vysokých bočních stěnách, které sloužili k odvětrávání vydýchaného vzduchu.
Jedna taková díra spadala na jeden sloupec, čítající sedm postelí.
Chtěla jsem se zavrtat hlouběji do kraví kůže, ale tento týden jsem na řadě se sháněním potravy.
Většina dívek se zde shlukuje do skupin, ve kterých se střídají po týdnech, měsících, jak kdo to má rozvržené, v lovu, aby se ostatní ze skupiny mohly déle vyspat.
Vstávám velmi brzy. Zlatý kotouč neobarvil ani kousíček oblohy na růžovo, ale to je jenom dobře. Nerada se při pochůzkách po lese střetávám s ostatními lidmi. Vyvolává to jen problémy, nepočítaje ty, když oba skolíte to samé zvíře.
Protahuji se a pomalu stoupám na nohy. Sbalím kůži do malého čtverečku a zahrabu do matrace ze sušené trávy jen pro případ, že by nějakého nepříliš moudrého tvora napadlo, mi ji ukrást. Slézám z desítek metrů po žebříku zpátky na zem.
Postele máme zabudované do stěn v sedmi vrstvách. Já a Vira máme postele hned nad sebou v posledních, tedy ve dvou nejvýše vestavěných, vrstvách v sloupci nejblíže u krbu. Ne že by to bylo nějak moc výhodné, ale teplo z krbu stoupá vzhůru, a tak většina tepla jde přímo k nám. Především v zimě se kvůli minimálnímu kousíčku tepla zabíjí.
Z naší truhlice si beru nůžky, pro případ, že bych potkala ovci, což je tak minimální šance, že si je obvykle ani neberu, ale kdo ví. Jeden provizorní šíp si zastrkávám do boty z vlčí kůže, obrácené srstí dovnitř, aby udržovaly teplo, a navíc hladká kůže nepropouští vodu, až na místa, kde se kůže sešívala odolnou a drahou, průmyslově vyráběnou nití. Dostala jsem je od své kamarádky, která nezvládla druhý biom ve Zkouškách- moře. Biomy neurčujeme my, to je veliká škoda. Naše opevnění neboli Avalon, má ten nejtvrdší biom, jestli se to tak dá nazvat. Málokdo ho přežije nebo s trvalými psychickými následky. Zanedlouho budou další zkoušky, ale já mám do nich ještě necelý rok.
Potichu otvírám dveře budovy a neslyšně se vytrácím do tmy. Hlavní budova pracuje na plné oprátky, z každého okna se line světlo zářícího kamene, zachyceného ke stropu dřevěnou nohou. Vzduch je vlahý a ledový, tak jako každé jarní ráno.
Ještě chvíli se rozhlížím po okolí, než si mé oči dokonale přivyknou tmě. Čas odhaduji na třetí hodinu, odpovídá tomu i pozice hvězd a měsíce v tomto období. Pomalými kroky kráčím vstříc prvním větvím temného stromu, za který se krčím a poslouchám, zda v mém okolí nečíhá nějaká šelma. V přikrčené poloze postupuji. Musím si dávat pozor, kam našlápnu, abych nešlápla do nějaké pasti cizího lovce. Listoví stromů šustí pod každou padlou kapkou vody. Nemusím se tedy tolik obávat jedné prasklé větvičky.
Ve skupině jsem jen s Virou. Před více jak šesti lety s námi byla ještě Anna, ale ta mi před svým odchodem dala právě ony boty z vlčí kůže a selhala při Zkouškách. Nemáme tedy potřebu lovit mnohokrát denně, abychom uživily několik krků, jako jiné skupiny. Mohla bych déle spát, ale všichni jsou zde celkem dost nevyzpytatelní, co se týče lovu. Každý chodí v jiné hodiny, ranní nebo večerní, ale jak už jsem řekla: lepší si přivstat, než riskovat střet s kýmkoliv.
Anna byla nejlepší lukostřelkyní. Vsadím se, že ani dnes zde v Avalonu není nikdo, kdo by se jí mohl rovnat. Naučila mne, jak lovit lukem a šípem. Hodí se to především pro lov dravé zvěře, ale už ho moc nepoužívám, je třeba trénovat s tím, s čím vám to jde lépe.
Zastavuji se za mohutným kmenem stromu, za nímž vidím celkem mohutnou slepici. Potichu tasím kamennou dýku, jejíž rukojeť tvoří krátká dřevěná hůlka. Otáčím jí čepelí k palcové straně pěsti a dělám krok v před, přenáším váhu na přední nohu a vrhám se na slepici obklopenou tmou. Ozývá se krátké písknutí, zanikající rychle, až se ozve jen chrčení, které ale také umlká, až slyším jen letmé houkání sovy. Kradu se s ní na kraj lesa, odkud mohu kdykoliv utéct na volné prostranství. Ve tmě je to nebezpečné. Inmortui (nemrtví) se kradou po lese v noci, stejně tak i Sceleta a Umbras (kostlivci a stíny). Občas se mi povede některého zabít, ale raději se držet zpět, než riskovat. Dobré je na ně vzít luk a lovit je ze stromů za bílého dne, když se většina až na Stíny skrývají ve stínech.
Slepice neměla moc masa, za to dost peří. Dá se celkem dobře směnit za jiné zboží. Občas se nám s Virou povede levně vykoupit nejnižší postele a pak je výhodně prodat novým lidem. Ti bývají často zranění či namožení, ale především neznalí zdejších pravidel. Neradi lezou do výšek, tak kupují postele nízko i za ohromné ceny. To si uvědomí ovšem pozdě a zpětně tu nikdo nesměňuje. Hluboko do hlíny zahrabávám téměř všechny vnitřnosti, až na srdce s ledvinkami. Když se očistí, napaří ve vodě s trochou pampeliškových listů, dá se to sníst i bez chleba. Když člověk má dost prostředků, může si to i přisolit- když na to má.
Ukrývám slepici na strom a přehodím přes ni malý kus vlčí kůže, kterou si v zimě překrývám hlavu. Kůže snad trochu přetluče pach syrového masa.
Rozhlížím se okolo, zda by tu nebylo něco dalšího, většího. Stačím se trochu jižním směrem, ale jen o pár metrů. Netrvá dlouho a před sebou spatřím skupinku spících prasat. Měsíční svit se odráží od jejich štětinaté kůže. Než však stačím tasit, v houští okolo skupiny vepřů se objevují páry zářících korálků. Vlci. Snažím se zklidnit. Pomalu se koukám okolo sebe, ale nic nevidím. Ujišťuji se, zda okolo opravdu nic není, protože je velice možné, že jsem cokoliv přehlédla, kvůli dešti. Rychle se vytahuji na nejbližší větev dva metry nad zem a lezu výš. Jen co se zastavím, se celým lesem roznáší divoké pištění, chrochtání a kvíkání, vytí, vrčení a štěkání. Netrvá to ani pět minut. Celá okolní země se leskne od krve z temně černých od stínů, které nabrala díky noci.
Slunce odhaluje první paprsky. Nebe nabírá fialových odstínů mísených s růžovými nádechy mráčků. To Bůh truchlí nad krveprolitím, co se odehrálo před mými zraky.
Ubíhá několik dlouhých minut. Vlci se rozutekli a denní světlo zalévá vše okolo mne. Pod můj strom se uchýlil jeden Sceleta. Nevšiml se mne, i přesto mne všude zalévá horko. Cítím každičkou ledovou krůpěj potu na svých zádech a lýtkách. Pomalu tasím. Jedním skokem klesám na zem, rychle se otočím, než stačí napnout tětivu, několikrát do něj sekám, dokud se nepromění v prach. Občas z nich něco padne, nebo zůstane. Třeba luk, kosti, šípy, ale tentokráte nic. Rychle se vracím ke stromu, kam jsem ukryla svou kořist. Beru ji opatrně do rukou a vracím se zpět. Než stačím udělat prvních několik kroků, vidím, kolik dívek vychází z naší budovy. Většinu z nich znám, ale ty nové se chvějí zimou. Kruhy pod očima vypovídají o celé jejich noci.
"Ahoj, Katarino," zdraví mě Hedvika.
Zvednu jí prázdnou ruku a oplatím úsměv. Ústa mám vyprahlá žízní. Suchý jazyk se mi lepí na patro.
Nikdo tu moc nemluví. Většinou za to může špatná nálada nebo fakt, že je tu každý téměř sám za sebe. Při každém střetnutí s ní se mi vybaví náš poslední dlouhý rozhovor, který jsme spolu vedly minulý rok v létě, to byla ohromná vedra. Šly jsme vyprat kůže k jezeru.
"Příští rok odcházím," řekla.
"Všechno to rychle plyne," odpověděla jsem po chvilce. Na některá témata se špatně hledají vhodné odpovědi.
"Víš, kdybych se nevrátila, byla bych ráda, kdyby sis vzala mé boty."
"Neboj se, ty se vrátíš. Jsi moc dobrá na to, aby si lehla na místě, jako je tohle," uklidňovala jsem ji. I přes to jsem však myslela na to, jak malé jsou šance na její návrat. Na návrat kohokoliv. Viděla jsem tolik skvělých bojovníků, kteří se nevrátili. "A kdyby ne, spolehni se, že si je vezmu." Nasadila jsem ten nejpřátelštější pohled, co jsem dokázala vytvořit se svými propadlými tvářemi. I ona pozvedla koutky svých úst.
Každý se bojí. Kdo by se nebál, když sám spatřil počet mrtvých? Když jsem vešla do budovy, někteří si už přinesli svou každodenní snídani z hlavní budovy a pojídají povařené krysy, stažené z kůže. Když si ale kuchařovi donesete něco lepšího, a pokud se taky dobře znáte, je ochotný pro vás zpracovat cokoliv mu přinesete. Ale část oné věci si ponechá sám pro sebe.
Vira stojí u stolku se svou porcí. Jdu k ní přímo, u nikoho se nezastavuji.
"Ahoj, Karin," pozdravuje mě. Ráda zkracuje nebo vymýšlí přezdívky pro ostatní.
"Ahoj, Viro." Pokládám úlovek vedle jejího dřevěného talíře. "Hezká, co?"
Ta místo odpovědi zavře pusu a prohmatává slepici. "Viděla jsem už lepší."
"A to jsi ještě neviděla, kolik měla peří," zpod kožené bundy vytahuje několik hrstí krví potřísněného peří.
"Pokud bys to chtěla za něco vyměnit, já prozatím nic nepotřebuju. Takže si to vyměň, za co chceš," odpovídá s úsměvem. Rukou odlamuje krysí stehýnko a okousává ho až na bílou lesklou okostici.
"Co máš dnes na programu," ptám se, když už dojídá poslední kousky masa.
"Lukostřelba," chvilku přemýšlí. "potom má profesor Anton přednášku o Stínech. Je veřejná, pokud by ses chtěla podívat."
"Já půjdu směnit to peří a vyperu si oblečení. Nechceš taky něco, když už tam půjdu?"
Několikrát si dýchne na dlaně, aby si je trochu zahřála. "Možná boty, jedny kalhoty a bundu." Zvedá se, aby odnesla talíř.
"Já to odnesu, jdu tam s tím peřím, tak mi zatím připrav to oblečení, hned jsem zpátky."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anndilek anndilek | Web | 3. ledna 2013 v 19:24 | Reagovat

hmm...fakt je to chytlavý (: sice jsem ti tam našla dvě chybky, ale to se vsákne :D
btw...můžu si tě přidat do spřátelených blogů k "zelenýmu drakovi", jak se tedka nově jmenuju? (: bylo by mi ctí (:

2 Danny Danny | 7. ledna 2013 v 15:15 | Reagovat

Trochu mi to připomíná Hunger Games... ale jinak super, je to napínavé a máš docela znalosti, co se týče lovu a tak ^^

3 Nameya Nameya | Web | 8. ledna 2013 v 6:57 | Reagovat

:OO juhuuuu ^^ :DDD piš piš piš :DD

4 Hikari - san Hikari - san | Web | 14. ledna 2013 v 16:50 | Reagovat

dokonalý, hned po první kapitole toužím po další !!! *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.