Avalon, kapitola 2.

21. ledna 2013 v 22:00 | Elfel
Kapitola II.


Kolem mne prochází hloučky chlapců i dívek. Odnášejí talíře nebo si jdou pro své snídaně. Déšť ustal a teď už jen občas padne nějaká ta kapka. Les ožil zpěvem ptáků. Výbuch. Všichni se otáčíme směrem k lesu, ale zahlédneme už jen šedivou mlhu téměř až nejzadnější části lesa u hradeb Avalonu. Stíny.

Železné dveře, nad kterými visí obraz triquetry, byly otevřené, jako každé dopoledne. Procházím jimi do rozlehlého sálu, který se skládá z pár ubytovacích místností pro vzácné hosty - většinou se jedná o obchodníky, ale i biskupy, známé kněží nebo o velice vážené profesory - ty jsou na pravé straně sálu. Přímo naproti vchodu je kuchyně s jediným kuchařem. Tam mířím s talířem. Ovšem s nádobím nemusíme čekat frontu, stačí to naskládat na hromádku pod okénko. Levá strana je velice zajímavá. Od vchodu jsou nejprve vystavěny portréty bojovníků z Avalonu, kteří se dostali nejdále ve Zkouškách. Tyto jsou zachycovány až od nedávna (asi dvacet pět let zpět). Naše učitelka boje, Gizela a náš arcibiskup Benedikt, který má na svědomí správu Avalonu, vyhráli čtyři roky po sobě celé Zkoušky. Jejich portréty ale vystavěny nebyly. Dále jsou zde hlavy nejvíce rozšířených démonů, jakými jsou například právě Inmortui, Sceleta a Umbras. Následuje zbroj používaná posledními ročníky, které se dostaly až do druhých nebo dokonce třetích biomů. Často si je všechny prohlížím, především jednu z kreseb. Náš nejoblíbenější hlídač, Myron, ten tu pracuje už dlouhá léta, tvrdí, že jedna z těch, které se dostaly až do třetích biomů, je má matka.

"Ten je Viriin." Pokládám talíř na zem a žena, která si zapisuje zapůjčené nádobí, si ji škrtá ze svého dlouhého seznamu.

Mířím k Nelle, obchodnicí s peřím. Občas mi dá chléb i jen za dvě hrsti peří. Ale to se musí jo dobře vyspat.

"Ahoj Katarin," zdraví mě s úsměvem na tváři. Třeba se dobře vyspala.
"Dobrý den, Nello, jak se dnes máte?"

"Je středa, tak jak by se člověk mohl mít, že," ale úsměv ji stále hraje. "Co pro mě dnes máš?"

"Peří. Je ho celkem dost, ale něco bych si ráda nechala."
Chvilku se dívá na hromádky s malíčkem u rtů. Okolo se baví lidé, jejich rozhovory se točí okolo denních rozvrhů, pochmurného počasí a Zkoušek. Druhé období minulo, zimní. Nikdo se nevrátil.

"Dva chleby. Víc ne," naklání se ke mně a dodává "ale tohle ti ještě vrátím."

"Děkuju!" Beru si dva chleby a malou hrst peří dávám zpátky pod koženou bundu.

"Hlavně už jdi," pobízí mě s máváním ruky.

Nad námi se rozléhá knihovna po celé délce i šířce horního patra, kde se už profesor Anton připravuje na svou odpolední přednášku o Stínech.

Vracím se do naší budovy, kde už je teď jen pár dívek. Vira mi z nejvyšší postele hází boty, těžké kožené kalhoty a ještě těžší bundu. Všechno je propocené a špinavé. Nemáme mnoho oblečení. Prát každý den si také nemůžeme dovolit. Ke všemu v kůži se rychle zpotíte, ať už trénujete s čímkoliv nebo v jakémkoliv počasí.

Vkrádám se botami po měkkém zeleném mechu do lesa. Nacházím se v té řidší části, ale rychle houstne a mezi břízami se občas vyskytnou nějaké duby. Poslouchám zvuky okolo sebe, ale nic kromě zpěvu ptáků neslyším. Pokládám nohy pomalu a klidně. Můj adrenalin v krvi se zvyšuje s narůstající vzdáleností od kraje lesa. Občas se ohlédnu, abych věděla, zda za mnou nikdo není, i přes to, že nic nevidím nebo neslyším, mám pocit, že mne někdo sleduje. Slyším cákání vody. Od jezera už to nemůže být daleko. Z pravé strany se ke mně doléhá praskání větví. Kamenná dýka mi vlétne do ruky rychleji, než si stačím uvědomit, co se děje. Její hrot směřuje přímo k hlavě zlatavého vlka. Naše pohledy se střetávají. Šedivé oči se do mě zabodávají jako lžíce do sklenice s medem. Opisuje kolem mne půlkruh a mizí v houští stejným směrem, kterým se chci vydat i já. Ani se nepozastavil, ani nemyslel na to, že bych na něj mohla zaútočit. Jako by mnou opovrhoval. Ale větší starost mi dělá to, kde je zbytek smečky. Poplašeně se ohlížím dokola. Nikde ani zmínka o dalších vlcích. Zvláštní. Nikdy jsem neviděla vlka samotného. Dřív nebo později se stejně k nějaké připojí.

Dlouho trčím na místě. Mám jít dál nebo se raději vrátit, kladu si za otázku. Nakonec ale vyrážím kupředu. O pár stromů dál už vidím jezero, skrze řídké houští. Pomalu jím prolézám.
Vysvítá slunce, což jsem skrze koruny stromů nemohla vidět, a krásně hřeje. Na druhé straně jezera se vyhřívá ten vlk s měděnou srstí, která vrhá zlatavé odlesky. Přímo přede mnou roste několik malých stébel cukrové třtiny. Klekám si mezi ně, svlékám své oblečení a společně s Viriiným je házím do jezera, blízko u břehu. Voda má asi deset stupňů. Slunce zde hřeje jako bláznivé. To je teprve konec dubna. Nahá se ponořuji spolu s oblečením do vody, která je křišťálově čistá a břehy tvoří jemný písek. Koutkem oka pozoruji vlka, kdyby ho náhodou napadlo zaútočit. Dno jezera je stále hlouběji a hlouběji. Zastavuji se, dokavaď mi voda nesahá nad ňadra. Přehrabuji se v oblečení, třu kůži o sebe, ale nepřestávám pozorovat okolí. Zbraně jsem si ponechala na břehu, překryté tenkou vrstvou písku. Okolo jsou samé stromy, jen na jižní straně jsou zdi hradeb.

Už se mi to krátí. Za rok jdu dolů, do podzemí, kde se odehrávají naše Zkoušky. Všichni, co naše prostředí přežili, se objevili po dlouhých dnech na východních hradbách. Rok. Jeden jediný rok. Stále se mi to opakuje v hlavě.

Při dalším ohlédnutí spatřím chlapce. Instinktivně tasím, aniž bych se zakryla. Až pak mi dojde, že stojím na písku úplně nahá. Vrhám se do vody. Hlasité šplouchnutí ho donutí udělat krok zpět. "Na co zíráš," křičím na něj. "Ptám se tě, na co čumíš!?"
"Omlouvám se, myslel jsem, že se tu koupe nějaké zvíře," odpovídá zaraženě.

"Mohl by ses laskavě otočit nebo ti k tomu mám dát nějaký důvod?" Napřahuji k němu dýku, načež odchází zpátky do lesa. Musím chvátat. Rychle se ponořuji pod hladinu a rukama si prohrabuji vlasy. Vylézám z vody a v houští se rychle oblékám do stále vlhkého oblečení. Viriino beru do podpaždí. Když se ohlédnu, vlk už tam není. Nejspíš zmizel při rozhovoru s tím klukem. Před očima stále vidím jeho výraz. Černé krátké vlasy, temné oči a úzké rty. Trochu propadlé tváře hladem. Je mi líto, že jsem ho okřikla, ale potřebuju taky nějaké soukromí. Budova, v níž spí všechny dívky, čítá kolem stovky lůžek. Většinou jsou všechna plná, takže tam rozhodně mnoho soukromí člověk nezíská.

Vracím se rychle zpět lesem, neohlížím se. Přeskakuji větve po zemi. Přede mnou se náhle vynoří ze stínu stromů Sceleta. Zápach zbytků rozkládajících se tkání nebylo nikde cítit, tak odkud se tu vzala ta ohavná bytost? Natahuje na tětivu dlouhý šíp. Uskakuji stranou za strom, aby mne nemohl zamířit. Jen doufám, že kolem jeho stromu prosvítají sluneční paprsky, aby se nemohl pohnout. Pak se přikrčím a vrhám jeho směrem dýku. Když pak znovu vykouknu, spatřím jen hromádku prachu. Oddechnu si. Nechybělo moc, abych neměla ani ten poslední rok života. Znovu se dávám do klusu, při čemž ještě sbírám z prachu svou kamennou dýku a několik kostí, které z něj zbyly. Děláváme z nich rukojetě pro některé meče ba i dýky - jednu takovou mám - nebo i těla šípů. Stáčím se k severu, abych nevyběhla přímo u budovy pro chlapce. Pro jistotu se ale držím blízko okraje lesa. Během pěti minut se ocitám před naší stavbou. Okna máme jen v jedné řadě, dva metry nad zemí. Výše už jsou jen louče.

Zastavuji se až za našimi dveřmi, kde lapám po dechu, sedám si na cizí postel v nejspodnější vrstvě. Vira mne bere za rameno. "Všechno v pořádku," ptá se.

Ukazuji ji kosti a podávám mokré oblečení.

"Pane Bože, nestalo se ti nic?"

Pálí mne hrdlo, nechci mluvit či snad nemohu? Tak jen vrtím hlavou.
"Dobře." Jedním máchnutím rukou mi dala pramínky vlasů za uši. "Takhle ti to sluší," řekla s úsměvem.

Snažila jsem se zklidnit. Ležela jsem v posteli, zrak upírala na kamennou zeď nad sebou, na které v noci spí Vira. Chci, aby byla v bezpečí, jelikož je to jediná osoba, které tady zcela důvěřuji. Navíc jsme v naprostém bezpečí.

Nechci ležet, když ostatní cvičí! Přemýšlím, jak si volný den trochu zpestřit. Největší cenu zde má ovčí vlna. Kvůli velkému výskytu vlků, jsou zde ovce vidět velice zřídka. Většinou se objevují v teritoriu vlků. Možná právě proto je jejich vlna tak vzácná. Beru nůžky, dýky a vzdaluji se od dveří noclehárny. Vylézám po nejbližším stromě do jejich mohutných korun. Přeskakuji ze stromu na strom. Kraj lesa mi rychle mizí z dohledu. V dáli na budově mnichů září sloupec světla, tak jako na centrální budově září tři další. Nechápu, proč jsou mniši ukryti v lese. Jsou nebezpeční nebo co?

Zanedlouho spatřím na louce prvního vlka. Šedivá srst se mihotá v poryvu vánku. Spí uprostřed rudých růží se zlatavými pampeliškami po jejich bocích. Už se chystám přeskočit na další větev, když tam spatřím, jak na mě syčí sova. Veliká mohutná sova. Výhružně na mě prská, její ostrý zobák je nakloněný mým směrem. Chci vzít do ruky luk a šíp, ale zapomněla jsem si ho vzít. Upustím z úst tiché zaklení. V dlani cítím kostnatou rukojeť dýky. Sova teď syčí na mou ruku. Vrhá se mi po obličeji, způsobuje jeden škrábanec na čele a dalších několik na týlu hlavy, než jí stačím zasadit smrtící ránu do krku. Ze zobáku jí chrčí krev. Chci si několika prsty zjistit rozsah zranění, ale bolest je tak ostrá, že ani jeden z údů mě neposlouchá, jen se divoce chvějí. Vlk, který doposud spal, zavětřil pach krve. Instinktivně se plíží mým směrem, dokavaď nespatří mrtvé soví tělo.

"Ani na to nemysli," vrčím na něj.

On ale jen naklání hlavou na levou stranu.

Co mám dělat? Seskočím a vrhne se mi po hrdle. Můžu jít dál, ale to peří je tak cenné! Můžeme mít s Virou jídlo na dalších několik dní, nebo dokonce týdnů! Nepočítaje velmi chutné soví maso. Pramínky krve mi stékají na víčka. Nestačím je stírat z čela. Oslepují mě. "Sakra!" Přes čelo si uvazuji kousek kůže, který z části pohltí krev. Vlk se mezitím přibližuje. Nesmím tu sovu ztratit! Skáču z větve s tasenou dýkou. Šedivý vlk se na moment zastavuje. Ale než aby mi čelil, prchá. Teď nevím, zda mám jít dál, alespoň se pokusit najít ovce nebo se raději vrátit. Je jasné, že se zakrvavělou tváří se nemohu vydat mezi vlky, takže jediné co přichází v úvahu je: odstup.

Do noclehárny se došourám až po konci Viriiné lukostřelby. Ihned dává nad krb vařit polévky z posledních sušených hub. Sbíráme jen ty, co zvyšují produkt fibrinu, tedy podporují srážení krve a zároveň urychlují regeneraci tkání. Za den už nebudu mít na čele ani jizvu. Srkám horkou polévku. Nasládlá chuť s rozvařenými kousky hub se mi rozlévá v ústech jako med. Zaplavuje mé tělo silnou horkostí. Z kůže se mi dere pot a během minuty se krvácení zcela zastavuje.

"A co se vlastně stalo?" Pohledem tiká mezi mou hlavou a velkou vybouleninou v mé bundě.

"Jenom blbá sova," syknu jejím směrem. Nastává ticho.
"Musíš se jít vyzpovídat, než bude mít profesor přednášku," upozorňuje mě.

"Hm." Do rukou jí dávám sovu. Snad ji napadne ji oškubat, vyvrhnout a maso donést kuchaři. I kdyby jí to napadlo, silně pochybuji, že to udělá. Její ruce byly sedřené od hole.

"Kolikrát si minula," ptám se jí.

"Jednou," odpovídá s pohledem visícím na sově.

"To tě tak zřídil?"

"Nemá mě rád," ozve se po chvilce mlčení.
"A střed jsi trefila?"

Věnuje mi pohled chladný jako led. "Říkám, střed jsem netrefila jedinkrát."

Na sucho polknu. Tahle diskuze nepotřebuje další otázky. "Tak já teda jdu."

"Uvidíme se na přednášce," ptá se tónem, kterým se chce většinou za něco omluvit.

Kývám hlavou na souhlas. Vyrážím opět do centrální budovy pod vchod do knihovny, kde se nachází zpovědnice. Nyní k odpoledni tu už lidé moc nejsou. Většinou se střídají u tréninkových stanovišť.

Klepu na dřevěné dveře, když se nic neozývá, vkročím dovnitř. Profesor a kněz Anton sedí za železnou mříží, ve druhé polovině zpovědnice.

"Otče, zhřešila jsem," začínám po dlouhých minutách klečení na kamenné desce.

"Co jsi provedla, dítě?"

"Klela jsem, otče."

"Hm. V jakém měřítku, mé dítě?"

"Na zvěř, pane." Očekávám, co vynese jako verdikt.
Otevírá železnou mříž a věnuje mi krásný úsměv. Může mu být tak kolem třiceti. Tváře mu ještě nepoznamenal časový pochod, vlasy má husté, tmavé, ne jako většina kněží. "Přijdeš na mou přednášku, Katarin?"

"Ovšem, pane."

"Pak bychom to tvé časté klení mohli jednou přehlédnout, co ty na to?" Mrká na mě a mříže opět zavírá.

"Děkuji!" Oplácím mu úsměv.

Vše je tu založené na křesťanství. Nevěříte v Boha? Postavte si hranici! Občas mi to přijde padlé na hlavu, ale co člověk nadělá, proti tak silné komunitě. Opět se zastavuji u portrétů. Kéž bych tě mohla ještě vidět, matko. Nebo si být alespoň jistá tím, že jsi takhle skutečně vypadala… Kéž by si mi mohla říct, kdo byl vlastně můj otec, kéž by. Když jsem u té rodiny, děkuju ti, matko, že jsi mne nechala zde. Přijít sem v tomhle věku, zvyknout si na zdejší podmínky by mi trvalo dlouho, ne-li celý život a mé šance na přežití by byly mizivé. Dotýkám se její tváře na obraze, pak přejíždím na tvář druhé ženy. Je tu ještě jedna, s rudými vlasy a ďábelským pohledem, ale ve srovnání s těma dvěma s touhle nemám nic společného.
"Slečno, nedotýkejte se těch obrazů, prosím," promluvil za mými zády starý muž. Měl brýle, dlouhé bílé vousy a malý hrb na zádech. Oči byly tak stažené do úzkých linek, že byste v nich nespatřili ani kousek bělma, přesto vás on viděl.
"Omlouvám se," koktám.

"Hm." Belhá se blíž, přičemž se opírá o dřevěnou hůl. "Je to

velice působivé. Jako by byly živé, co?"

"Ano. To ano."

Naklání se k obrazům ještě víc. "Když se pozorně podíváš, můžeš spatřit jednotlivé tahy štětce," povídá.

"Pane, vy jste ty ženy znal," nebráním se nutkavé touze se ptát dál. "Nevíte, která z nich zde mohla porodit?"

"Ano, znal jsem skoro všechny tyto děti. Vlastně některé už by dnes byly jen o pár let mladší nežli já." Krátce se mu pozvednou koutky úst.

"A víte tedy, která z nich mohla mít dceru?"

"Já jsem pouhopouhý kněz. Do těch spárů ďábla bych se nevydal. Je mi jich strašně líto." Snad se vyhýbá odpovědi.
"Pane, prosím vás,"

"Nevím." Skočil mi do řeči. "I když vlastně myslím, že tato. Ale můj zrak ani paměť už mi neslouží tak dobře. Skutečně si nejsem jistý, nezlob se." Ukazuje na ženu, o které jsem si také myslela, že by to mohla být má matka. Má stejně barevné vlasy, jako sláma, oči zelené, jako smaragd s plnými rty, které dodávají jejímu obličeji zlatavou korunku. Chtěla bych se ho ještě na něco zeptat, ale už se belhá k místnostem pro hosty.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hikari - san Hikari - san | Web | 24. ledna 2013 v 9:08 | Reagovat

týjo, pořádně dlouhej díl, ale to je dobře, protože jsem se do toho fakt zažrala :D
Ano, napínavý konce maj něco do sebe, ale často mi dělá problém to vymyslet tak, aby to chytlavě skončilo :D
ještě musím kouknout na ten trailer :)

2 Danny Danny | 28. ledna 2013 v 21:04 | Reagovat

Píšeš fakt dobře, baví mě to číst, je to akční.
Jen jestli by prosím tě šlo nějak upravit pozadí nebo písmo, špatně se to čte...

3 anndilek anndilek | Web | 6. února 2013 v 20:50 | Reagovat

tak fíííha, člověče, nechceš to třeba jenom podomácku vytisknout? já bych si jeden výtisk zamluvila :D ne vážně, člověka to chytne a nepustí.
a viděla jsem trailer - tak carmina burana od orffa? to jsem nečekala xD ale jinak ty záběry kamerou jsou fakt profíkovský a celý to vypadá fakt promyšleně - ikdyž škoda, že máš jen minecraftovou grafiku. nemůžeš ukecat někoho k natočení traileru? páč ty bys s kamerou určitě dokázal hodně! :D
to je román ty jo xD
PS: díky za pochvalu :)

4 anndilek anndilek | Web | 12. února 2013 v 21:37 | Reagovat

pěknej dess!!! fakt že jo! :D a ten prolog po straně je hezkej nápad (:

5 Hikari - san Hikari - san | Web | 13. února 2013 v 15:05 | Reagovat

wooo ^^ vlezu sem, jestli náhodou není nová kapitola a uvidím dokonalej dess !! Dostává mě, jak se to odráží v tý vodě.. :) jak se jinak máš? co škola? Dlouho ses neozval :)

6 anndilek anndilek | Web | 14. února 2013 v 16:47 | Reagovat

díky :D vidim seee...ikonku :D taky bys měl nějakou udělat! ať si tě tam můžu taky dát :D mimochodem happy valentine's day!!! yeah, lonely, but willing to spread the love all around! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.