Avalon, kapitola 3.

16. února 2013 v 14:31 | Elfel
Kapitola 3.



Zatuchlý a chladný vzduch nás obklopuje ze všech stran. Vysokými regály je vyplněná snad celá knihovna, až na pár metrů okolo stěn, kde jsou především v zadní části lavice. Panuje zde ticho. Je tu mnoho lidí a na většinu z nich nezbylo místo na sezení, proto stojí až za posledními lavicemi, aby ostatním neznemožnili výhled na profesora Antona. Naštěstí jsme sem s Virou dorazily mezi prvními. Ke stropu jsou stejně jako v přízemí upevněny dřevěnou tyčí zářící kameny. Svou září osvětlují celou knihovnu.

Mraky z oblohy už zcela vymizely. Není sebemenší známka po tom, že by ráno pršelo. Jen hlína je stále vlhká. Kapky z trávy už dávno vysušilo odpolední slunce, které opět barví nebe do oranžova. Ani si nevšímám toho, že Anton už začal s přednáškou. Na plátně vidíme zlatý obrys ducha.

"Stíny jsou jistým druhem duchů, kterého lze, jako jednoho z mála, vyvolat. Jsou nápadní díky svému zlatému zbarvení," povídá, když první ruka někoho vepředu vystřelí nahoru. "Dotazy až skončím, děkuji." Ruka opět klesá. Vedle dívky, která se hlásila, sedí Hedvika. Ta poslední dobou nezamešká jedinou přednášku. Důkladně se připravuje, snad se stejně dobře smířila s faktem, že se nemusí vrátit.

"Nevíme, jak jejich proces zevnitř funguje, jelikož při každém fyzickém kontaktu s jakoukoliv věcí, dalo by se říct, exploduje. Pohltí do svého chřtánu vše v bezprostřední blízkosti, načež následuje sebedestrukce. Výbuch může mít rozsah až několik desítek metrů a blízko jeho ohnisku můžete v nejlepším případě přijít o sluch. Také víme, že se sice objevují ve tmě či šeru, ale ke svému životu tmu nutně nepotřebují. Sice jejich životnost rychle klesá a postupně mizí v prach, ale na rozdíl od Inmortui nebo Sceleta nevzplanou při kontaktu se slunečním světlem." Starý obraz nahrazuje nový. "Zde můžete vidět podobiznu Stínu, pohlcující živé organismy. Všimněte si namodralé bubliny okolo něj. Ta udává, kam až jeho pohlcovací schopnost sahá. Pokud jste mimo ni, jste v bezpečí. Mimochodem tento obraz byl nakreslen jedním z Vatikánských kněží," završuje tu část přednášky, jež je pro mě nejdůležitější.

Opět jsem se zadívala ven z okna. Přeměna růžovoučkého nebe ve fialovou kulisu, na které si hrály první hvězdy, mi zcela ušla pohledu. Slunce mávalo posledními zlatými paprsky na rozloučenou. Anton akorát ukončoval svou přednášku s přáním na dobrou noc. Všichni se zvedali a odcházeli, jen já seděla, připravená pronést svůj dotaz. "Profesore," oslovuji ho, když k němu přicházím.

"Ano, Katarin?" Balí si věci do tenkého koženého váčku, do kterého zasunuje i film s obrázky, co nám ukazoval na bílém plátně.
"Mám na vás dotazy ohledně Stínů," pomalu šeptám.
"Tak povídej."

"Proč je jejich zbarvení tak křiklavé vůči našemu prostředí? Přece se všichni přizpůsobují, ať pomalu nebo rychle. A jak poznám, že je mi na blízku? Inmortui vydávají zvláštní skřeky, Sceleta zase chrastí při pohybu."

"Umbras získali své zbarvení díky prášku, který zaručuje jejich výbušnost a směsi, která zase umožňuje jejich tělu pohlcovat okolní prostředí. Oba jsou na první pohled žluté, ale jeden se velice silně leskne a vodnatí při kontaktu s tím druhým. Čím větší je zima, tím pomaleji se tekutina vypařuje. Nejsme si jisti, zda je tato funkce rozhodující pro jejich přežití, ale někteří si myslí, že jim právě tato schopnost zaručuje dočasné přežití na slunečním světle. A na tvou druhou otázku jsem už dával odpověď."

"Ano, já vím, ale já nedávala pozor,"

"Všiml jsem si." Podíval se mi přímo do očí. Snad aby nalezl nějaké známky lítosti, ale něco takového u mě nikdy nikdo nemohl nalézt. Když je mu jasné, že u mě nic takového nenajde, stáčí pohled zpět do papírů a kožené tašky. "Plánuješ Zkoušky, Katarino," ptá se mě.

"Ano, profesore."

"Dobrá, pak se tě na něco zeptám. Slyšíš svůj rostoucí stín s klesajícím sluncem?"

"Ovšem, že ne."

"A vidíš, právě jsi přišla na to, podle čeho dostaly jméno." Během minuty mi mizí z dohledu.

Otáčím se směrem k oknu, abych dala volný průchod myšlenkám o rozhovoru, který jsem před minutou vedla s Antonem. Dřív, než mi dochází význam jeho otázky a zároveň i mé odpovědi na ni, dochází mi to, že je tma. Pospíchám co nejrychleji dolů. "Počkejte, prosím," volám na stráže, již akorát zamykají těžké železné dveře do hlavní budovy. "Děkuju," povídám, zatímco se protahuji škvírou do tmy. Z lesa se ozývá hlasitý mužský výkřik, zanikající ve sborovém zavytí vlků. Pospíchala jsem, jak nejrychleji to šlo. Párkrát se mi podařilo klopýtnout o kameny, vyčnívající ze země. Pro jistotu tasím nůž, skrytý v botě. Přímo přede mnou se zjevuje několik Nemrtvých. Z ničeho nic se vynořili ze tmy. Přidávám na tempu, ale jsou příliš blízko u dveří. Netrvá ani pár sekund, než se na nejbližšího vrhám po špičkách nohou, kterými ho srážím za ramena k zemi. Zařezávám mu nůž hluboko do spánku. Kotoulem se přesouvám k dalšímu. Z přikrčené polohy vyvádím jediné možné východisko, představující sečnou ránu v lýtku, přetnutí krčních obratlů i s míchou a završuji sekem třetího Inmortui od klíční kosti po symfýzu. Sápu se na kliku. Už chci za sebou zavřít, ale několik desítek metrů ode mne se dovnitř žene další dívka. Je malá a zřejmě nová. Za ni spěchá snad osm Nemrtvých s doprovodem čítající tři Sceleta. Držím jí dveře. "Pospěš si," povzbuzuji ji, ale zřejmě to nepomáhá, jelikož zakopává o stejný kámen, o který jsem klopýtla i já. K Viře se otáčím s nataženou rukou. Hází mi do dlaní můj luk s osmi šípy. Vkráčím opět do tak nenáviděné tmy. První šíp skolí k zemi Kostlivce, stejně jako druhý, třetí i čtvrtý. Další už míří na nejbližší Nemrtvé. Holka se nemotorně zvedla a už zase peláší mým směrem. Do tváří ji padlo několik pramínků vlasů, zplihlých pod vlivem deště.


Uvnitř budovy nikdo nespí. Někteří koukají z postelí na dění dole - mezi ty patřím i já. Ostatní si vyměňují lůžka. Prodávají za různé ceny v různých vrstvách. Před poslední nedělí v měsíci si snaží získat co nejvyšší postel. Nám s Virou nabízí takové ceny, až si občas pomýšlím, že jsem blázen, když to neberu. Ba ne, nejsem. Koukám na novou holčičku s odřeným čelem, lýtka jeden šrám za druhým od ostružiní. Civí a nechápe, co se děje. "Chudák," utrousím směrem k Viře.
"Nezapomínej, že jsme na tom byly úplně stejně." Její negativní poznámka mě vrací do reality. Je sice tvrdá, ale upřímná a pravdivá. Nám nikdo nepomáhal, měly jsme jen jedna druhou.

"Jdu spát," šeptám.

"Já taky, dobrou noc." Ještě dlouho nade mnou s něčím štrachá, ale s hlukem okolo usínám celý život.


"Natáhni to pořádně! Ten šíp musí někam nejen doletět, musí cíl skolit, tak to natáhni," mluví na mne Anna. Vypouštím dlouze letící šíp, zasahující terč do bílého pole, dobrý čtvrt metru nad menší žlutý kruh.

"Trochu níž." Upravuje mi úchop luku a pravý loket ruky, kterou držím šíp, tlačí níž. "Vystřel," šeptá.

Letí rychle, rovně. Přímo do žlutého.

"Výborně!" Jásá Anna. "Ještě kousek a mělas červený!" Objímá mě, líbá na čelo a gratuluje mi k prvnímu zásahu jiného pole než jen bílého. Po dalším polibku se ocitám v jezeře. Civí na mě ten kluk, ale tvář mu není vidět. Hustě prší a po nebi se klikatí blesky. Mění se ve vlka. Vrhá se po mě do vody. Jsem pod hladinou a dusím se. Nemohu dýchat. Bubliny mi unikají z úst. Jedna po druhé mizí na hladině, ale já stále klesám.
"Už jsi velká holka, Katarino," promlouvá na mě medový ženský hlas. "Je z tebe krásná dospělá žena, talentovaná, milá," Češe mi světlé vlasy. "Škoda," promlouvá a s tímto slovem se bílé stěny mění v rudou chodbu. Na jednom konci vedou schody vzhůru, zatímco na druhém zase dolů. Nad těmi dolů visí obraz téměř nahé pomalované ženy. Ve větru ji vlají dlouhé černé vlasy a několik jejích pramenů jí omotává tělo na břiše. Jdu k blíž k obrazu, abych si ho lépe prohlédla, ale cestu mi zastupuje zlatý duch. Stín se zjevil strašně rychle. Zakopávám o vlastní nohu a padám na záda. Nemohu se hýbat. Stín se ke mně rychle přibližuje. Kleká mi na hruď. Dusím se a oslepuje mě modrá záře. Výbuch mi trhá tělo na kusy. Ty létají daleko do tmy, do jiných chodeb, kde je trhají další výbuchy.

Škubu sebou a reflexivně ze sebe skopávám mokrou, propocenou kůži, která se mi lepila na tělo. Za okny už se třpytí rosa. Slunce vyskočilo na oblohu nějak brzy. Záda mám zmrzlá od ledového potu. Mnu si oči. Zjišťuji, že nejsem ani zdaleka sama vzhůru. Zhruba patnáct dalších postelí už je prázdných. Rychle se vyhupuji na žebřík, když se mi z rychlého pohybu zamotá hlava. Třeští mě spánky, jako kdybych místo nich měla v hlavě rozbité sklo. Lezu níž, dokavaď necítím pod nohama pevnou kamenitou půdu. Otevírám truhlu… Sova. Vira ji neobrala od peří, neočistila ji, nevyvrhla ani nedonesla kuchaři. Vztekem se mi žene do hlavy krev. Zatínám zuby a beru raději luk, šípy, dýky a nůžky. Rychle pak vybíhám ze dveří, které za mnou hlasitě bouchly. Kolem mě už to tu žije. Několik dívek střílí z luku, pár jdu přede mnou do lesa a ostatní jsou nejspíš na snídani. Ve sprintu míjím pár holek, nohy mi kmitají jedna radost. Stromy mi mizí ze zorného pole stejně rychle, jako se objevily. Zpomaluji až u louky plné voňavých květů. V zadní části je ještě teď vyležená tráva od vlka, kterého jsem tam včera spatřila spát. Pohledem zkoumám okolí. Čisto. Dávám se tedy znovu do klusu. Pevně svírám dýku, kdyby na mě něco vyskočilo. Po čele mi stéká pot. Zastavuji se na chvilku, abych opět prověřila okolí. Vítr si pohrává s korunami stromů, plnými čerstvých zelených listů a pupenů. Ve vzduchu je cítit jaro. Tráva je ještě stále mokrá, jelikož slunce je za velikým mrakem. Přemýšlím, zda vítr mraky rozežene nebo bude pršet. Za nedalekým stromem se ozve řada zvuků. Jako trhání trávy, prasknutí větviček a kdákání. Skrývám se do houští ostružiní, které se mi zařezává do kůže. Zpoza stromu vylezou dvě slepice. Spíš velká kuřata. V klidu dřepím uprostřed ostrých trnů a doufám, že se rozhodnou ke mně jít. Ale ty opelichané malé slepice ne a ne se přiblížit. Snad mne neucítily, pomyslím si. Tasím tedy i druhou dýku. Připravuji se k vrhu, když vedle nich vykročí veliká černá ovce. Ovce! Potichu zasunuji dýky zpět do krytů a lovím v nich nůžky. Pomaličku vykročuji z křoví. Dělám, že je nevidím, trhám trávu, řežu větvičky ostružiní, ale blížím se k nim. Nebude trvat příliš dlouho a objeví se zde vlci. Smečky se servou jen kvůli téhle jediné ovci. Nemusím být uprostřed té krvavé vřavy, kde o sebe cinkají tesáky s doprovodem nenávistného vrčení. Ovce se napřimuje a zůstává na mě pohledem stát. Z tlamy jí kouká několik stébel trávy. Tak kdo udělá první krok? Pomalu se otáčí k úprku, ale já startuji dřív. Zamečí a prchá. Dobrých pět metrů přede mnou se žene týdenní strava, nové oblečení ba i slušná zbroj! Jen pokud ji chytím! Jako by mi ty větve létaly do obličeje schválně. Cítím, jak mi po tvářích tečou stroužky krve. Stehna mě pálí od řezů ostružiní, paty jsou samý puchýř a dlaně jsou rudé od švihů větví. Po mokré trávě to klouže, ale nejsem jediná, komu se podaří na vteřinku ztratit půdu pod nohama. Ovce se snaží kličkovat mezi stromy, přeskakuje popadané kmeny, zatímco se blížíme čím dál víc do hustšího a temnějšího lesa. Vzduch plný jara se rázem mění. Nasládlá vůně krve se mísí s pachem potu. I ovce najednou zpomalila. Ne, úplně se zastavila. Přímo před námi jsou další ovce, ale ne tak úplně živé. Jejích kůže je potrhaná a vlna nasáklá krví. Drží se ve skupince. Kolem nich krouží asi deset vlků. Nemusím pátrat hluboko do srdce, abych tam našla informaci, že na tohle nůžky stačit nebudou. Tohle si holt musím nechat ukrást. Opět! Otáčím se na odchod, ale cestu mi zastoupí několik vlků. Nejbližší strom je ale nejmíň dvacet metrů ode mne. Divoce na mě vrčí, cvakají na prázdno tesáky a ze chřtánů se jim line pach krve. Snažím se zachovat klid. Pomalu pohybuji rukou k dýce u opasku. Jejich pozornosti to ale neuchází. Jeden z nich se mi vrhá přímo do obličeje. Skláním se k zemi a ocitám se pod odhaleným běloskvoucím trupem. Další se ke mně blíží ze stran. Jeden se mi zahryzává do kožené boty, ale naštěstí mou nohu zcela mine. Tahá mě za botu a já nemohu nalézt rovnováhu. Další mi skáčou po krku nebo po ruce, ve které svírám dýku. Dýka! Napadá mě v tu ráno a já jí prorazím vlkovi, který mě tahá za nohu, celý čumák. Ten zmateně couvá se staženým ocasem. Jeho kňučení mě uvádí do rozpaků. Než se stačím otočit proti dalšímu vlkovi, co se mi sápe na hrdlo, skolí ho cizí šíp s černým i peříčky. Vlk padá k zemi bez známek života. V trávě pod ním se objevuje krvavá skvrna, rozšiřující se od jeho hlavy. Rychle vstávám na nohy a upaluji k nejbližšímu stromu. Pár zbylých vlků se mne pokouší sledovat, ale jen co dalšího z nich trefí šíp, zastavují a vracejí se zpět k stále žijícím ovcím.

Dřepím na stromě. Díry po zubech jsou sice malé, ale je jich dost na to, aby se bota promočila do pár vteřin. Čas neúprosně běží a slunce je už na cestě k západu. Mraky se mezitím shlukly, nabraly temné barvy, aby opět spustily spršku vody. Vlci se už před pár hodinami rozutekli. Zůstalo po nich jen pár kostí se zakrvácenou zeminou. Stále mě ale sužuje pocit, že jsou kolem a čekají, až seskočím. To však nemám ani v nejmenším plánu.

Sedím na větvi mohutného dubu. Na mé vlasy spadá pár kapek deště, kterým se podařilo proniknout skrze obranou korunu listí. Osvěžující vlahý vzduch mi vniká do plic, z nichž vychází v podobě obláčku. Občas kolem proběhne pár dívek, ale stále se zdráhám seskočit. Nevím proč. Cosi mne drží přikovanou na místě, kde sedím. To cosi bych možná mohla nazvat "vytouženým soukromím", často střídané se zvláštním pocitem, že mě někdo sleduje. Ve vlahém vzduchu stále cítím krev. Voda nestačila smýt krvavé šmouhy po zemi a ne pár dívkám se takové stopy podaří nezahlédnout. Temné mraky vypadají nepoddajně. Nejspíš neplánují stáhnout svůj překvapivý dešťový útok, jenž se často opakuje před dlouhými časy sucha.

Světlé vlasy se mi lepí k čelu. Je těžké uhádnout, zda jsou tak moc mastné nebo je už těch pár dešťových kapek podařilo promáčet. Tváře mi tuhnout zimou, nohy mě brní od přesezení, a tak často měním polohu sedu či lehu. Ještě dobré dvě hodinky trvá, než se déšť změní v "avalonský liják", než vítr začne mávat s korunami stromů až k zemi, než ve vzduchu ucítím vůni mokré trávy bez známek pachu krve. Z několika metrů, které mě chránily před útoky dravé, čtyřnohé zvěře se staly už pouhé dva metry. Ze stromu je nyní houpačka. Prudký vítr svádí boj o vysušení vlasů s deštěm. Tento strom je opravdu velice silný a na rozdíl od mladých bříz mu nehrozí zlomení. Těžko říct, jestli se vlci objeví v tento čas zrovna tu nebo o deset metrů dál, ale riziko, že seskočím, a přes déšť nic neuvidím, je veliké. Proto se držím kmene a větví zuby nehty. Vítr nabírá stále větší síly. Jsem tak nízko, že ani nemá cenu sedět na stromě - stejně mě neochrání. Musím pryč. Kotoulem jsem odvrátila tvrdý náraz o zem. Když jen tak tak chytám balanc, zjišťuji bolestivou pravdu. Nevím, kudy mám jít. I přes koruny stromů, které se každou vteřinou narovnají a zase klesnou k zemi, propadá jejich listím tolik rychle padajících kapek, že vidíte jen na pár metrů před sebe. Určitě tohle není nejhorší část bouře. Nejhorší je, když se vítr začne vířit a rvát ze země stromy i s kořeny. Belhám se proti větru, jelikož při mém odchodu z "ubikace" mi vál do zad. Špičky nohou zabodávám do promáčené země, abych neuklouzla. I přesto to ale příliš nepomáhá. Za nedlouho už se opět krčím v louži plné vody. Za poklad dne mám fakt, že mne nezastihl žádný z přízraků. "Bože prosím," modlím se, aby to tak vydrželo, dokavaď nedorazím do naší noclehárny. Za nehty mám kůru všech možných stromů, za něž jsem se cestou chytala. Pár kroků ode mne spatřím běžící zajíce, kteří "berou roha" stejným směrem, jímž se deru i já.
Sedám si k nejbližšímu stromu, abych si oddychla. Kolena si tisknu blízko k bradě a pažemi je objímám. Zvuk dunícího větru hvízdajícího v tančících korunách stromů mě uspává. Čím dál tím častěji kolísám na hranici říše snů a ledovou realitou, ale zmáhá mne silná únava. Těžké dny si vybírají svou daň, na kterou mají odjakživa právo.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 anndilek anndilek | Web | 17. února 2013 v 16:00 | Reagovat

wowowow...napínavý jako kšandy :D ne vážně!!! vím, že se jí asi nic nestane - jinak by nebylo pokračování, ale je to zatr napínavý! fakt...epic thumbs up!!! :D pokračuj, máš mou plnou podporu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.