Avalon, kapitola 4.

22. února 2013 v 22:45 | Elfel
Kapitola 4.



"Katarin," oslovil mě tajemný a sladký hlas ženy, jejíž tvář jsem už někde viděla.

"Ano," odpověděla jsem.

"Tak tady jsi. Kdepak jsi byla celý den," z bílého prostoru se zjevila tmavovlasá žena s temnýma očima a hladila mě po tváři. Tvář patřila ženě, která byla na obrazech v hlavní budově.

"Já," nemohla jsem nalézt slov. Co bych měla říct, nikdy jsem ji neviděla. "Já nevím," dokončuji svou nedopovězenou větu. Nejspíš si povídám sama se sebou s pouhým přeludem ve snu, který se jím stal na základě mým posednutím po odpovědi na otázku, kdo je vlastně má matka.

"To nevadí, já všechno vím," odpovídá po krátké odmlce. "Jsi už velká, tak velká," umlká. Bere mě kolem ramen, je o trochu vyšší. Vede mě ke stolku před námi. "Mrzí mě to."

Vzhlížím k jejím očím. Zračí se v nich lítost.

"Mrzí mě to, že jsem tě tam musela nechat. Omlouvám se ti. Zanedlouho tě čekají Zkoušky, pokud na ně jdeš," v jejím hlasu se nedalo poznat, zda zakončila větu tečkou nebo otazníkem.

"Jdu."

Koukla se na mě a s úsměvem řekla. "Myslela jsem si to. Měla by ses spřátelit s lidmi, se kterými půjdeš. Bude se ti lépe spolupracovat," začala mi diktovat, co a jak mám dělat.
Když dlouho nic nenamítám, zřejmě i ona tuto část konverzace nechala bez odpovědi. "Blíží se další neděle, že?"

"Každý sedmý den v týdnu je neděle," odpovídám suše. Každá poslední neděle v měsíci znamená, že na dívčí ubytovnu mají povoleno vkročit muži, a jakkoliv si užít. My máme právo se bránit. Možná je to zvrhlé, ale je to způsob, jak rozšířit naší populaci jinak, než jen za pomoci únosů. Navíc děti, jež měly za rodiče už od malička vychovávané zde, mají větší šanci přežít. V jejich genech už bude navždy kolovat krev vraha a bojovníka. Jehož neohroženost je součtem matčiny obratnosti s opatrností, vynásoben otcovou silou. Dokonalá bytost, abych to tak shrnula. "Ano, blíží se neděle," dodávám nakonec. Obě si sedáme na dřevěné židle, jejichž opěradla tvoří nádherně vyřezaní hadi se smaragdy místo očí.

"Máš opravdu překrásné oči," navazuje novou konverzaci.

Krev se mi hrne do tváří a já pociťuji dlouho potřebované teplo. "Děkuju."

"Stejné měla i tvá matka. Vlastně i tvé vlasy jsou téměř stejné. Světle hnědé, sem tam zářivě zlaté," pokračuje.

"Znala jste ji," ptám se po odmlce, kterou vyplňovalo jen střetnutí našich pohledů.

"Myslím, že jsem ji znala velice dobře. Sama ale uznáš, že zde člověk před člověkem utají sobě detaily, druhým rozhodující věci." Sáhne po hrnku s čajem, který se zde zjevil sám od sebe, aby usrkla horkou tekutou vonící směs. "Měla bys vědět to, že někteří jsou mnohem víc, než jen tví přátelé," pokračuje, když polkne.

Neodvažuju se k jedinému slovu.

"No, nechme to zatím být."

"A ty jsi vlastně kdo," ptám se s obavami, jakou odpověď vlastně dostanu.

Natahuje ke mně svou teplou dlaň a přejíždí mi s ní po tváři. "To ty přece víš."


Otevírám oči. "Jen sen." Mnu si oči. Před očima se mi přemítají nějaké části mého prapodivného snu, zatímco se rozhlížím. Překvapuje mě sluneční světlo, zářící mi na záda, kterým se záhy začínají ježit chloupky při pocítění tepla.

Z větví nad mou hlavou se k nebi zvedá hejno modrých ptáků se žlutými konečky peříček a z větví, na kterých před mžikem seděli, se na mou tvář sneslo několik ledových kapek deště. Až teď pociťuji úplné probuzení. Stavím se na nohy, ve kterých doznívá mravenčení z přeležení. Trochu zaklopýtám, než naleznu rovnováhu. Posbírám všechno kolem, co mi vypadalo z kapes a určuji svou přibližnou pozici. Kvůli zlámaným stromům to jde sice špatně, ale uznávám za pravděpodobné, že do tří minut klusu bych měla vyjít na otevřené prostranství u hlavní budovy. Míjím mnoho dobytka, zavaleného mohutnými kmeny stromů. Nedýchají ani nevydávají odpor, když od nich odřezávám maso a kůži. Hovězí kůže je nejcennější pro výrobu různých obleků. Ve spojení s ovčí vlnou je to dokonale hřejivé na zimu.

Vlasy mi při klusu padají do očí. Musím se nechat ostříhat, myslím si. Kolem sebe už začínám cítit více života. Proběhlo kolem mne asi sedm dívek a pět kluků. Vždy po bouři většina vybíhá z ubytoven, aby si s co nejmenší prací nalezla nějaké to maso nebo cokoliv, z čeho by mohla vyžít následující dny, týdny. Už bude určitě sobota. Musela jsem prospat celou noc, jelikož je slunce opět nad střechou ubikace. Po vlhké písčité cestě se deru k hlavní budově. Těžké šedé dveře jsou otevřené dokořán a ven proudí davy lidí s dřevěnými talířky plnými jídla. Dneska si dám, honí se mi hlavou pomyšlení na propečená soví prsa či stehýnko. Když si ale beru dřevěný talíř, na němž se válí uvařené krysí maso s půlkou krajíčku chleba, vrhám na kuchaře zlostný pohled. Ten ale pokynutím hlavou ukazuje směrem nalevo. Kontrola. Kontrola je tu od toho, aby hlídala "co nám projde hubou". Takhle mi to řekla Hedvika. Všichni tu musíme jíst to samé, musíme dodržovat ta samá pravidla… Což znamená nejen to, že sova přijde nazmar, ale i fakt, že neděle bude drsná. Delikátní maso, pro které jsem utržila tolik bolavých, hlubokých ran, se může vyhodit.

"Dej mi tu sovu," říkám kuchaři.

"Katarin, budu mít problémy," namítá.

"Tak dělej, rychle!" Pobízím ho, dokavaď se nikdo nekouká. Fronta za mnou začíná hučet.

"To bych měla nahlásit, že?" Říká žena o pár let starší než já s páskou přes oko. Na ramenou ji visí kusy nádherně opracované látky se znakem Kontrolorů. Hlas má sametově jemný. Přes mdlé oči jí spadají husté prameny havraních vlasů.

Nevím, co mám říct, tak raději mlčím a čekám, co bude. Kolik ran bičem, za to zase budu mít? Naštěstí není léto. Za tohle obvykle přivážou lidi ke kůlům a nechají je smažit na denním slunci bez vody. Tak co bude?

"Myslíš, že mám," otáčí se směrem ke svým kolegům, aby mi dokázala, jak by to pro ni bylo lehké.

"Ne," odpovídám nakonec.

Obrací se zpět ke mně, bere do ruky nůž a odřezává od vařené sovy oba celé svalnaté pařátky až u stehen. Bere si je do rukou, ale zbytek sovy nechává na kuchařově pultu. "Tak dobře." Vytrácí se s úsměvem a soví nohy nenápadně hází za roh velkému psovi, který jí nejspíš patří. Beru si svou sovu i polévku, abych okamžitě vypadla z tohohle zatuchlého prostoru.

Vítr mě hladil po tváři, zpěv ptáků konejšil můj sluch. Ale strach neodezněl ani náhodou. Koukala jsem na to jídlo. Najednou pro mě ztratilo své kouzlo, svou vůni i jedinečnost. Stále jsem přejímala nad výběrem možných trestů.


Vzbudil mě řev. Šílený řev nějaké dívky. Křičela mi přímo u ucha. "Ty mrcho! Krávo! Aby tě peklo pozřelo! Slyšíš?"

"Uklidni se," klidním ji, ale je to k ničemu.

"Katarin, zašpinilas jí postel. Pane Bože, stůj při nás. Co se ti stalo?"

Sahám si rukou po obličeji a pod nosem cítím tlak. Tlačí to, bolí, ale hlavně mi z nosu příští krev. Ležím na něčem mokrém. To je matrace. Celá nasáklá krví. Až teď mi dochází, že nejsem na své posteli, jelikož vidím kolem sebe jasné světlo. Kvůli němu nemůžu úplně otevřít oči. Prsty si tlačím na nos a nakláním se nad kamennou zem. Mé oblečení, boty, vlasy, všechno mám od své vlastní krve. I to jídlo, se kterým jsem usnula na cizí posteli. Nejspíš jen kvůli stresu. Nebo stále spím? Kéž by, ale ne.

"Buď prosím ticho," uklidňuje ji Vira. Ale dívka, jako by ji ignorovala, stále dokola řve. Je úplně nepříčetná.

"Co mám podle tebe asi tak dělat? Zabiju tě! Já tě zabiju!"

"Vážně to chceš? Chceš to zkusit," huhňám směrem k zemi, ale ona dobře ví, že mluvím k ní.

"Pusťte mě! Říkám vám," opakuje s tasenou dýkou dívkám, které jí drží, dokavaď ji nepustí poslední z nich. "Pojď ven, hrdinko. Jen ať každý vidí smrt té nejlepší," poslední slovo procedila mezi zuby. "Ať všichni slyší tvé krásné vzdechy! Pojď," opakuje. Provokuje, burcuje ve mně čerstvou zlobu a hněv.

"Pokud si to přeješ." Pomalu vstávám.

"Katarin," začíná Vira.

"Podej mi prosím tě tu dýku s kostěnou rukojetí."

"Ztratila si moc… omdlíš uprostřed boje!"

Místo odpovědi jí věnuju pohled, o kterém mi nejednou říká, že je ledový, chladný a bezcitný. Že mé oči, oči šelmy, jsou prý nádherné, ale i dravé. Lačnící po krvi.

Slyším, jak z pokoje vybíhá dobrá desítka dívek a ječí, že polomrtvá Katarin bude mít souboj. Jak velkolepé, nemyslíte? Já taky ne, ale budiž. Máme na to speciálně oplocené arény, zhruba sto metrů čtverečních. Pak je tu jedna velká a ta má snad dvakrát tolik. Zároveň tu jsou ale takové dráhy, jejichž obsah je zapuštěn do země, z níž vybíhají různé výklenky, výstupky, za které se může člověk krýt v případě, že jeho sok, popřípadě sokové, má luk či vrhací nože.

Přelézám oplocení arény, jejíž podlaha je běloskvoucí a ohraničena tlustou červenou čarou. Kolem nás se sbíhá mnoho lidí. Z nichž poznávám Viru, Hedviku, hlídače Myrona a Annu. Můj mozek už je pomatený z nedostatku kyslíku. Počítám vteřiny zbývající do mého omdlení.

Myron dává pokyn k započetí souboje. Proti mně stojí ta dívka, co na mě pokřikovala. Může být asi o rok mladší. Svazuje si dlouhé černé vlasy do mohutného copu, který se zaleskne ve světle odpoledního slunce. Do rukou si bere zahnutou dýku, co se používá k vyvržení zvěře. Já mám jen obroušený kus kamene v kosti. Ale vždy jsem mé dýce věřila, nevidím důvod, proč bych v ní nevěřila i teď. Beru ji jemně do dlaně a vrhám po dívce dřív, než stihla udělat první krok. Dýka dělá krásný oblouček, ale zabodává se do země, těsně u dívčiny nohy. Za plotem se ozývá bručení, mumlání, smích i burácení davu. Teď ona. Rozebíhá se se smíchem na rtech. Ve skoku se napřimuje k jedinému útoku. Nemůžu se hnout. Bože! Rychlými výpady se mi snaží rozdrásat hrdlo. Stačím jen couvat, dokavaď se mi vše nezamlží a já nepadám na záda. Cítím, jak mi kolenem drtí hrudník. Nemůžu dýchat. Tlačím na její ruku, aby se mi nůž nezabodl mezi oči. Čepel je jen pár centimetrů od mého čela. Rychle nakláním hlavu na stranu a uvolňuji sevření. Nůž se zabodává do země. Dav burácí ještě víc. Všechen ten jekot s pokřiky mě přivádí opět k sobě. Rychle se vracím zpět. Vší silou ji vrážím pěstí do lícní kosti. Prasknutí a tvrdý náraz o zem už jsou jen takovým bonusem. Vytahuji její nůž. Plazím se ke zdánlivě bezvládnému tělu. Vře ve mně krev. Skrze mezeru mezi nohama přihlížejících vidím u lesa bílou vlčici. Její srst se zdá být ve svitu slunce stříbrná. Dokonalé safíry místo očí mě hypnotizují. V lýtku pociťuji ostrou bolest, která rychle postupuje až do mé hlavy, kde se usazuje a shromažďuje svou mocnost, dokavaď se nepozvracím. Pachuť žaludečních šťáv mě osvobozuje od pohledu démantového vlka. Stačí se jen natáhnout, jen dosáhnout na rukojeť, ale nejde to. Otáčím se ke své noze. Dívka mi mým vlastním nožem rozřezává lýtko. Ven se okamžitě hrne masa krve. Další krev. Kde se jenom bere, pokládám sama sobě. Cítím na svém čele každičký splihlý vlas a představuji si svou vybledlou tvář. Určitě vypadám jak mrtvola. Možná jí i za moment budu. Ne! Na to nesmím myslet. Krčím nohu, abych s ní mohla zběsile kopat okolo sebe. Jenže dýku drží příliš pevně na to, abych nějakým zacukáním vyvázla z jejích spárů. Proto kopám druhou a úspěšně od sebe odstrkuji husu, co si kdy myslela, že mě jakýmkoliv způsobem dostane. Nad hlavou mi přelétlo hejno černých ptáků a zavytí stříbrného vlka našlo přesně ten okamžik, kdy jsem té drzé svini rozsápala nehty hrdlo. Nevím, jak se to seběhlo. Nevím, jak jsem se dostala na její hruď. Ale vím, že jsem vítěz. Vím, že tohle pro mě ještě není konec. Najednou se mi vše mlží. Víčka mám šíleně těžká. V nose mě nesnesitelně pálí, jako bych snad vdechovala kouř čerstvě zapálených mokrých větví. V ústech mám dočista sucho. Třeští mě hlava. Nohy ani necítím a chce se mi spát.


"Katarin," promlouvá na mě známý hlas. Poznávám v něm tu mladou dívku s dlouhými černými vlasy.

"Ano," ptám se jí.

"Čím bys chtěla být v dalším životě," pokládá mi zvláštní otázku.

"Podle mě není žádný další život. Prostě tu teď jsme, a pak tu nebudeme. Před tím jsme tu taky nebyli," dávám jí mé vysvětlení chodu života. Takhle to vidím já. Svůj názor jsem nikomu nevnutila.

"Možná. Ale odpověz mi, prosím."

Koukám do jejích temných očí, které bych nazvala i "lačnící po odpovědi". "Chtěla bych… být člověkem. Urozenějším, bohatším, který by měl velký vliv na tohle všechno. Abych to mohla přerušit. Zkrátka nějak zamezit umírání dětí."

"Smrt patří ke koloběhu života. Jak smrt dětí, dospělých starců, zvířat… Svět si musí udržet rovnováhu. Bez smrti by zde nastalo přemnožení jednoho druhu a druzí by zcela vymizeli," odpovídá mi. "Ale beru tvou odpověď. Kdyby to všechno ale bylo jinak, kdyby byl mír, všude panovala láska a radost ze života, pak bys chtěla být čím? K čemu by ti tady byla urozenost s bohatstvím?"

Dlouho mi trvá, než si v hlavě promítnu celou otázku znovu. Než naleznu mou odpověď. "Ničím."

I té dívce trvá delší dobu si přebrat mou odpověď. "Duše by se mohli reinkarnovat, pak by sis musela vybrat. Kdo nebo co by to bylo," ptá se.

Chci jí odpovědět, ale za jejími zády se objevuje silné světlo, snad slunce, nevím…


Otevírám oči. Opět jen sen. Prudká záře mě oslňuje. Když si chci dát ruce před oči, zjišťuji, že jsem přivázaná k posteli. Srdce mi buší jako kostelní zvon. Nohama ze sebe stahuji přikrývku. Hrudník mám celý oteklý a z rukou mi jde pár hadiček někam pod postel. Léčebna. Vysoká budova se třemi patry. V přízemí pracují mniši, kteří vyrábějí různé léky a lektvary. První patro tvoří knihovna a nahoře je léčebna. Mnoho postelí, na kterých leží zranění.

Slyším kroky. Po kamenných schodech někdo jde, zatímco komunikuje s druhou osobou.

"Je to vážné," ptá se člověk, jehož hlas mi připomíná profesora Antona.
"Nejsme si jisti, ale vypadá to na otravu. Něco takového jsme doposud neviděli," odpovídá s naléhavostí člověk, kterého bych tipla na jednoho z mnichů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hikari - san Hikari - san | Web | 8. března 2013 v 14:35 | Reagovat

parádní!! trojku a čtyřku jsem přečetla jedním dechem !! *-* dokonalost, piš rychle dál :)
a jak se jinak máš? :)

2 Camelia Camelia | Web | 10. března 2013 v 10:10 | Reagovat

Víš to, že Avalon je název pro zemi víl z knížky Křídla - Aprylinne Piková? :D

3 Camelia Camelia | 10. března 2013 v 14:46 | Reagovat

No, vono to asi spolu souvisí ;)

4 anndilek anndilek | Web | 11. března 2013 v 14:50 | Reagovat

hezky se rozjíždíš! jen tak dál! docela se těšim, co jí vlastně je a jak se to stalo, ale docela mně zajmá ta osoba u jezera a ta vlčice! jej! keep goin'!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.