Avalon, kapitola 5.

23. března 2013 v 13:29 | Elfel
Kapitola 5.



"Dobrá, počkejte na mě dole," dává mu pokyn Anton.

Stále mám zavřené oči kvůli světlu, a tak nevím, zda jde profesor ke mně nebo k někomu jinému. Modlím se, aby šel jinam, ale zvuk kroků, jejich pravidelného chladného rytmu, naznačuje, že jde mým směrem.

"Katarin," promlouvá ke mně a svým tělem stíní světlu.

Otevírám oči.

"Jsem rád, že jsi vzhůru." Sedá si na jednu ze židlí u postele.

"Profesore, proč za mnou nepřijde sestra Monika? Proč jste tu vy," ptám se ho. Cítím, jak se mi chvěje hlas. Vzpomínám si na svůj sen.

"Monika dělala všechno, co mohla. Nepřišla ale na to, co ti vlastně je. Je prý možné, že máš nějakou otravu." Bere mi do dlaní mou ruku. Je celá bílá, posetá červenými fleky, podobající se spáleninám. "Kde si k tomu přišla?"

"Já… Já vlastně ani nevím, že něco takového mám," začínám se mu vzpouzet.

"Dobře," uklidňuje mě hlazením. "Máš zrychlený tep," pokračuje.

"Jsem vystrašená," vysvětluju mu.

"Celá hoříš a deku máš promočenou od potu." Kouká se mi do očí. "Očí máš zarudlé. Nekouslo tě něco v lese? Necítila jsi nějaké spálení, bodnutí nebo něco," ptá se, aniž by přestal zkoumat mé tělo.

"Ne. Je to vážné," ptám se ho nakonec.

"Popravdě… nevím. Já něco takového ještě neviděl." Přikládá si prsty na bradu.

Dlouho tam proti sobě sedíme, ale ani jeden z nás se neodváží podívat tomu druhému do očí. Začíná se mi dělat mdlo. "Je tu někde voda, prosím?" Koukám kolem sebe, ale nikde nevidím žádnou sklenici nebo džbán s vodou.

"Hned ti ji přinesu." Vyskakuje na nohy. Zanedlouho opět přibíhá zpátky s hnědým skleněným džbánem, který má zvláštní bílé ornamenty po celém hrdle. Po krátkých locích do sebe pomalu soukám čtvrt litru vody. Mezi každým lokem dodržuji několika minutovou pauzu, aby mnou všechna voda neprotekla nazmar.

"Bohužel dnes nebudeš moct zůstat zde, přes noc musíš do ubytovny. Snažil jsem se to nějak,"

"Nevadí," skáču mu do řeči. Momentálně nechci myslet na něco otravného.

"Hodně pij, Bůh s tebou."

Jen co odejde, napadne mě, že mě něco mohlo kousnout při mém pobytu v lese, když byla bouřka. Spala jsem až příliš dlouho. Slunce už dávno svítá nad střechou léčebny, takže mi do očí nesvítí žádné otravné světlo. Pokud mám jít tedy na noc do ubikace, není důvod se zde zdržovat.

Svlékám si tenký šat, do kterého jsou zde oblečeni všichni nemocní, a beru na sebe své kožené oblečení. Prohrábnu si rukou hlavu, abych se ujistila, že jsem opravdu na nic nezapomněla. Snad ne, říkám si pro sebe. Pomalu scházím schody, protože mě stále třeští hlava a s každým dalším krůčkem se bolest jen stupňuje. V přízemí to voní po mátě a heřmánku, který jde často cítit při návštěvách kontroly. Rádi si dopřávají bylinné čaje před našima očima. Nám ale také neuniknou zažloutlé nehty, zkažené zuby, naoranžovělé bělmo nebo jejich vypadané vlasy z důsledků kouření tabáku. Pomalu se loudám k východu. Loučím se s nádhernou vůní, klidem, který zde panuje.

Po návratu do ubikace mě uvítá jásavý smích, radost nebo to tak alespoň vypadá. Ze všech stran mi blahopřejí k výhře. Jejich slova ale umlkají s příchodem mé drahé partnerky Viry, která mě ani tentokráte nenechá ve štychu a usazuje mě u krbu. Rozhání z mé blízkosti davy supů, lačnících po mých odpovědích, dojmech, ba i o informacích, proč jsem se zhroutila, i když mé tělo nezdobilo žádnou novou jizvu. Co jim mám vlastně říct? Uvítaly by slovo "nevím"? Asi ne. A k čemu mi vlastně gratulují? K další černé čárce na mé vstupence do pekel? Možná jsou to všechno jen přetvářky. Představuju si místo jejich obličejů smějící se gargoyly. Tváře z tmavého kamene, rudýma očima a úsměvem od ucha k uchu, dozdobený špičatými tesáky. Přetvářky! Ujišťuji se. Určitě mi někde pod povrchem své zkažené duše přejí tu nejtemnější celu stínů pekelných. Tu největší bolest! Ale určitě ani netuší, že by pro mě byl největší trest mít nonstop menstruaci. Při takové myšlence mi naběhne husí kůže.

Když už zhruba tuší, že jim opět nic neřeknu, že se se mnou ani malinko nespřátelí, že se nevyhnou mé hrozivé dýce, neochotně se vrací do svých předešlých poloh. Některé boří své prázdné hlavy do ještě prázdnějších polštářů, jiné jdou na kus řeči ven.

"Hyeny! Slétnou se na každou mršinu! Nic proti tobě," omlouvá se vzápětí Vira. Často se trochu škádlíme.

"Už zase po tobě něco chtěly?" Oplácím ji stejnou měrou. Na mé tváři se zjeví náznak úsměvu. Ani nevím proč.

"Co ti je," ptá se mě Vira a usedá vedle mě ke kamenné zdi krbu. Nádherně to tu hřeje do zad.

"Nevím," odpovídám jí.

"Nechceš se o tom bavit?"

"Ne. Já vážně nevím. A ke všemu konec měsíce," poslední slovo téměř polykám.

"Zase budeme spolu! Ale furt to máš dobrý! Markéta to dneska včera večer dostala," konejší mě.

"Chudák," říkám ironicky, jelikož si vzpomínám na veškeré naše hádky, a jak se každičkým slovem dostane vymanit z mé výzvy k souboji. Ovšem jak dlouho jí bude v životě stačit jen ostrý jazyk?

"Chceš pomoct nahoru," ptá se mě nakonec.

"Půjdu ještě možná ven." Potřebuju čerstvý vzduch. Ze zápachu spáleného dřeva se mi dělá špatně.

"Půjdu s tebou, musím se vykoupat."

Je fajn ji mít po ruce, když je člověku zle. Nikdy by mě v ničem nenechala. Nikdy! Jsem jako sestry. Občas bych si nějakou přála. Nebo bratra! To je jedno. Na druhou stranu je ale nechci, když si představím, že bych s největší pravděpodobností viděla jejich zchátralá těla, co pošla hladem, zimou či podlehla jakýmkoliv zraněním.

Kotouč slunce už se blíží k horizontu. Ani jedna z nás nevnímá, co se kolem děje. Pohled nemohu odtrhnout od země, jako bych tam hledala řešení všech problémů. I když vím, že jehličí, mech ani sněženky nic nevyřeší, stále se nemohu přijmout k pohledu jiným směrem. Vira musela být dnes na lovu. Určitě byla časně ráno a určitě měla štěstí. Ze sáčku v jejích dlaních voní rostlinný extrakt, smíchaný s medem nebo různými oleji. Jednou za měsíc se těmito prostředky umýt musíme, právě před poslední nedělí v měsíci. Nikdo z nás nedodržuje častější hygienu s těmito "blbostmi". Vábí to všelijakou havěť a všechna zvěř vás cítí na sto honů. Vaší kůži to sice pomůže od nečistot, ale žaludku tedy určitě ne!

"Už na to nemysli, stejně se nás nikdo nedotkne. Mají z tebe strach," dobírala si mě.

Bohužel teď nemám na vtípky tuplem náladu. Nechávám její rýpnutí bez odpovědi.

Svlékaly jsme se rychle. Sluneční paprsky zanedlouho zcela zmizí z oblohy. Společně s nimi i jejich hřejivá síla. Musíme do vody vlézt. Naprosto ledová voda mi obaluje celé tělo. Zuby se mi klepou jako o závod. Prsty už brzy necítím. Alespoň mi klesne horečka, ale brzy mě z té zimy začne bolet čelo, bleskne mi hlavou.

"Vezmi si taky, určitě si se nemyla." Podává mi váček s krémem.

"Děkuju." Beru si ho do rukou a rychle nanáším na mokré tělo, aby pěnilo. Dlouhé vlasy mnu v dlaních, dokavaď nejsou celé pokryté pěnou, pak se opět ponořuji do ledové vody. Cítím, jak ve mně znovu vře život. Snad mě ta voda opět probudila. Možná jsem jen potřebovala trochu povzbudit tělo. Žádné pilulky, jen … studenou vodu. Ve vodě se cosi mihlo. Nijak to však neřeším. Užívám si poslední momenty chladivé vody. Když vystrkuji hlavu nad hladinu, slyším jen šumění stromů v poryvu vánku a nad hlavou mi prolétne hejno vyděšených ptáků. Z pozadí stromů vyjde Umbrae! Natahuje své dlouhé pařáty směrem k Viře, zatímco jeho tělo začíná zlověstně prskat, syčet a jiskřit. Země pod jeho nohama modrá.
"Viro," vykřiknu a strhávám ji dlouhým skokem co nejdále od břehu jezera.

Z ohlušující exploze mi zalehly uši. Náraz nás odplavil až na druhou stranu jezera, k jižní straně hradeb Avalonu. Nějak jsem se vydrápala po písčité mělčině na suchou zem. Vykašlávám nalokanou vodu. V ústech se mi rozlévá pachuť mýdla. Na hladině plave Viřino tělo. Nehybně, jako leklá ryba. Tahám ji za límec k pevnině. Pokládám ji na záda, abych mohla začít s masáží srdce. Tohle je takové to jediné "poprvé". Dlaně přikládám na sebe a pokládám pár centimetrů nad mečíkovitý výběžek hrudní kosti. Raz, dva, tři, počítám si v duchu. Po třicítce se shýbám k prvnímu vdechu. Její hrudník se zvedá, ale jen proto, aby opět bezvládně klesl do původní podoby. Zmocňuje se mě panika i vztek. Nadechuji se k druhému vdechu, ale její víčka zakmitají. Reflexivně se překulí na břicho a jako já, kašle vodu. Lape po dechu. Ze zadních částí lesa se ozývají další dva výbuchy. Až teď mi dochází, že slunce už dávno zapadlo. Za sebou zanechalo jen známku své nedávné přítomnosti - do fialova zbarvené nebe.

"Jak," syká Vira. "Jak teď půjdeme?"

Naše oblečení pohltil Stín. Co teď? "No, stejně bychom skončily opět nahé." Zlehčuju situaci, ale vtipné to moc není. "Pojď nebo to bude akorát horší." Pobízím svou přítelkyni k odchodu z lesa.


Jednou rukou objímám svá ňadra, aby mi nebyla taková zima, druhou zakrývám pomocí větve s čerstvě zelenými lístky dolní část těla. Držíme se v co největším stínu budovy, aby nás vidělo co nejméně lidí. Asi desetiletá dívka nám drží dveře. Ustrnu, když si uvědomím, že i ona dnes bude čelit svému prvnímu styku… Nebo už je tu víc měsíců? Nemám odvahu se zeptat. Jen tupě kývnu a usměju se. Všechny se na nás otáčejí, ale nikdy nám nepomůže. Jsme tu sami za sebe. Rychlou chůzí kráčím k naší truhle s věcmi. Se skřípáním ji otevírám. Co teď, ptám se sama sebe, jelikož v truhle není absolutně nic, co by šlo použít k zakrytí těla. Nikdo nenachází odhodlaní nám pomoci. Nikdo nemá tu špetku soucitu… Nikdo.

Dveře se otevírají. V tu ránu v ubikaci propukne panika v pozadí s davy hlučících chlapců. Většina z nich je k tomuto aktu donucena, proto není proč hledat jakékoliv důvody k pomstě zrovna na nich. Oni přece "za nic nemohou". Venku se zvedá silnější vítr. Po zemi se začíná rozprostírat chladný vzduch, co tlačí ten teplejší vzhůru. Brzy mi naskočí husí kůže a zježí se i poslední vlásek na hlavě. Kráčejí k nám v čele s tím nejprotivnějším hlídačem Valterem. Jeho plešaté zjizvená tvář nahání všem hrůzu. Většinou je to právě on, kdo vykonává tresty na lidech z Avalonu. On si to umí správně vychutnat. Ví přesně kam nebo v jakou vteřinu, uhodit bičem do zad. Má skvěle vytipovaná místa pro típání doutníků či vypalování cejchů s jeho "podpisem" ze zakřiveného drátu. Ale mezi jeho největší koníčky patří vydlabávání očí dezertovou lžičkou. Sám jedno oko postrádá, ale temnou díru v hlavě nezakrývá. Jako by byl na ní hrdý. Zuby má, kupodivu, čistě bílé a rovné, což by se od tak silného kuřáka rozhodně nečekalo.

Vyměňujeme si s Hedvikou letmé pokusy o úsměv.

"Vítejte ke konci února! Berte si, co se vám zlíbí! Nechť ostýchavost je nám cizí!" Svůj každoměsíční proslov završuje, jako vždy, strašlivým smíchem. Když vše utichne, kývám na Viru, aby se se připravila k žebříku. Všechny stojíme jako přikovaní.

Za to kluci se k nám rozeběhli, strhávali nás z postelí. Máme naštěstí chvilku náskok, jelikož jsme až vzadu. Bereme příčky žebříku po čtyřech. Když jsme u pátého výklenku, ohlédnu se za sebe. Zatím za námi nikdo neleze. Naproti už se na zemi válí nejméně tři těla chlapců, které skoply z nejvrchnějších postelí, ve kterých hledá útočiště nejméně pět dívek, mezi nimiž se brání i Hedvika. Dýkou máchá ve vzduchu jako puma svými drápy. Sklání se přes okraj sloupce postelí, aby dosáhla co nejníže. Páčí příčky, aby se k nim nedostalo tolik nepřátel. Na moment se ztrácím při pohledu na ni.

Koukám znovu pod své nahé tělo. Několik kluků se tam pere o možnost lézt jako první. Znovu se dám do panického šplhu. Vira už je úplně nahoře. Podává mi ruku, ale já se sama vyhupuji na okraj nejvrchnější římsy. Už dávám nahoru jedno koleno, když mě za kotník chytá asi patnáctiletý blonďák. Když vidí, na koho si vlastně troufl, okamžitě pustil mou nohu a začal seskakovat na vedlejší sloupce o trochu níž, kde už se mu právě ta desetiletá dívčina nedovedla ubránit. Hnus! Říkám sama sobě, když mě právě taktéž ze strany překvapí Michael. Je nejsilnější z kluků. Vždy jsem ho obdivovala. Jeho koordinaci těla, dokonalé promyšlení dalších kroků. Je opravdu geniální. Myslím, že je tu asi od čtyř let. Trochu mě uklidňuje fakt, že je stejně starý, jako já, takže je tu padesátiprocentní šance, že půjde do toho pekla se mnou. Mé šance na přežití by se mohly hodně zvýšit. A teď mám tuhle horu svalů na svém těle. Třese se mnou jako s hadrovou panenkou, ramena mi tlačí k chladné podlaze u postele, která vyčnívá do prostoru, jako balkonek. Nemám po ruce svou dýku ani ho nemohu kopnout do rozkroku, protože mi klečí na stehnech. Možná bych ho mohla shodit dolů, ale to by určitě nepřežil. Co bych potom dělala já? Můj osud by byl natotata stejný, snad ještě krutější.

"Katarin," opakuje Vira. V obavách o mě ztrácí přehled kolem sebe a nakonec spatřím i jak ji strhává k zemi banda kluků.

"Viro!" Opakuju.

"Neboj se, je to jen na oko! Hlavně sebou nemel," šeptá mi do ucha Michael. "Sténej. Musí to nějak vypadat," radí mi.

Když delší dobu nereaguju, začíná mi vsouvat prsty mezi nohy. Na lících cítím několik stékajících slz, a pak vypouštím z úst několik vzdechů.

"Musí to vypadat, jako doopravdy, chápeš," ptá se mě.

Místo odpovědi vydávám další, ještě hlasitější, sten. Snad to bude vypadat důvěryhodněji, když mu začnu prsty rýt do jeho paží. Až když se koukám směrem na Hedviku, která se brání svým dokonale nabroušeným ostřím, všímám si, že Valter celou dobu sleduje mě. Jakmile zaregistroval můj pohled, provokativně si olízl rty. Všude to vřelo. Několik loučí se převrhlo a kluci se je snažili uhasit. Křik tu burácel, div nepraskaly okna. Několik dalších hlídačů zatarasilo cestu malým dívenkám u dveří ven. Netrvalo dlouho, než se jich někdo "ochotný" chopil.

"Děkuju," říkám Michaelovi, když konečně chápu, co pro mě dělá. Riskuje, že ho Valter odhalí a potrestá nehorázným způsobem. Když do mě opět vsouvá jeden z prstů, aby mi dal najevo, že je čas na další sten, ochotně mu pomáhám. Bylo by ode mne dost sobecké, kdybych tu naší "hru" pokazila. K úhoně bychom přišli zbytečně oba. Takhle to bude relativně dobré pro oba. Ale poté, co zakřičí "Ticho!", se mi zježí úplně všechno, co se zježit může. Valter se dal do klusu k žebříku, vedoucí k nám. Všichni teď pozorovali jen jeho. Pomalu stoupal až k našemu výklenku. Nad sebou slyším Viru, jak se tiše ptá "Co se děje?". Leknu se v tu ránu, co jeho znetvořená hlava vykoukne u mých nohou. Svým ostřížím zrakem si prohlédne celé mé tělo. "Kolikrát jsi už měla sex, Katarino?"

V zádech cítím svrbění. Potím se jako krysa a v hlavě se mi opět začíná usazovat nesnesitelná bolest. "Ani jednou," odpovídám po dlouhé odmlce. Všichni mezi sebou začnou něco šuškat.

"Ticho jsem řekl! Tak pokračujte," prohlásí, ale nepřestává nás sledovat.

Věnuji pohled Michaelovi, který je na tom s nervy úplně stejně jako já. Cítím neskutečnou bolest v rameni, když se o něj celou svou vahou opřel. Napodobuje pohyby při normální souloži, ale nemáme šanci to zahrát. Ne když je takhle blízko a pochybnosti zavětřil až tam dole.

"Jde ti to dobře," chválí ho.

Začínám se do jeho divadla zapojovat i já.

"Teda na to, že máš navléknuté kalhoty s páskem," dodá.

Najednou jeho tělo vidím padat dolů a na jeho místě se ocitá do poloviny těla svlečený Valter. Snažím se odplazit pryč, ale okamžitě si mě přitahuje zpět. Tak ostrou bolest jsem v životě nezažila. Vidím Hedviku, jak na mě něco křičí, ale přes svůj vlastní brek nic neslyším. Všímám si na svých stehnech masy krve, která se dere ven snad ze všech míst na mém těle. Snažím se mu nehty nahmatat i to druhé oko, ale ruce mi strhává ke studené podlaze. Když si mě předkloní, vidím, že se Michael sice stihl chytnout posledního balkonku, avšak ostatní hlídači ho mlátí dřevěnými klacky do zad, hrudníku a kolenou… Kdybych tohle tušila, raději bych skočila nějakému Nemrtvému do náruče, než se nechat takhle zprznit od toho nejhnusnějšího, nejhrubějšího cápka, co byste tu našli. Žádné slova, věty nedokáží vystihnout mé momentální pocity. Hněv je příliš slabé. Nenávist je moc klouzající po jazyku. Vražda je pro toto monstrum luxusem. Chce to veřejnou popravu! Bohužel má přání jsou zde ničím. Jsem jenom vlčí kůže před krbem, která je dobrá jen na dupání při jejich záchvatech vzteku! Jenom ubohým terčem pro jejich výhružky či nadávky! A mám toho už akorát po krk!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anndilek anndilek | Web | 29. března 2013 v 15:00 | Reagovat

michael začíná být sympaťák. a proboha, katarině opravdu nezávidim! co se mohlo pokazit, to se rovnou  zku*vilo...myslels i na menstruaci, klobouk dolů :D jinak je to moc krás...ne, není, je to úžasnej příběh a moc se těšim na pokračování! doufám, že katarina bude mít  čas na pomstu tomu praseti *plotting*, budu si to taky vychutnávat xD

2 Ame Ame | E-mail | Web | 8. dubna 2013 v 20:30 | Reagovat

S Junjou Romanticou nemůžu nic dělat na základě autorských práv - já ji nepřeložila, needitovala. Nemůžu cizí projekt jen tak vzít a dát ho kam bych chtěla :D A jinak odkaz na stažení všech dílů přes Ulož.to najdeš zde: http://tbateam.cz/2012/04/junjou-romantica/ Stačí jen hledat :)

3 Hikari-san Hikari-san | 16. dubna 2013 v 17:00 | Reagovat

Konečně jsem si našla čas to přečíst! *___* a fakt luxus, opravdu to všechno dokonale rozepisuješ! A jak se jinak máš? Promiň, že jsem se tak dlouho neozvala, nevím, kam dřív skočit :D

4 anndilek anndilek | Web | 28. dubna 2013 v 12:41 | Reagovat

*btw děkuju za pochvalu mý story ^^ made my day, thanks for your support!*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.