Avalon, kapitola 6.

1. května 2013 v 12:58 | Elfel
Kapitola 6.



Míjí hodiny. Téměř slyším vteřinovou ručičku tikat v pravidelných intervalech. Tik, tak, tik, tak… Koukám na jeden jediný kámen. Je někde na světě nějaký úplně stejný? Byl? Bude? Nejspíš ne. Chlad podlahy udržuje třeštění hlavy na uzdě. Víc nepotřebuji… Nepotřebuji, ale chci. Musím mít, říkám si. Svírám svou ruku v pěst. Mnu v ní suchou hlínu tak dlouho, dokavaď všechna postupně nevypadá z mého sevření. Z balkonku od předposlední postele, shodou okolností mé postele, stéká škvírkami krev. V rychlých intervalech dopadají kapky krve na desítky metrů vzdálenou zemi. Možná právě v dopadech, byť tak vzdálených, slyším vteřinovou ručičku. Přestala jsem je počítat při pěti tisíceré osmisté kapce, pak jsem si právě všimla toho úchvatného kulatého kamene. Vypadá vlastně jakou veliká koule, obalená ztvrdlou šedou hmotou - maltou. Ani studená ruka na mém rameni mě nijak nevyvedla ven z kruhu bludů, který mě trápí.

"Katarin, musíš se jít najíst. Nedělej si zbytečné problémy," povídá Hedvika. Ona se tentokráte ubránila společně s dalšími třemi děvčaty. Každá z nás ale nemůže mít takové štěstí. Tentokráte to padlo i na mě.

Asi o půl hodiny později si klekám. Polovina těla mě brní od přeležení. Mám zarudlou otlačenou tvář s dokonalým obtiskem kamenité podlahy. Koukám se po své posteli, ale nenacházím v ní útěchu. V zakrvavělé slámě a peří je slyšet pištění myší. Jediné, co tak mohu zachránit je hovězí kůže. Ta se vyprat dá. Házím ji tedy dolů, abych ji nemusela snášet po žebříku. Už takhle je těžká, jen by mi odřela ramena. Stále nahá slézám dolů. Na zádech cítím zvědavé pohledy ostatních. Otevírám truhlu a beru si nůžky. Dřevěný nůž mi bude k ničemu. Svírám jejich železné otvory pro prsty v dlaních, aby mi posloužily jako nůž nebo dýka. Už nemáme s Virou ani zbraně. Nic, co by nám mohlo pomoci přežít, až na jednu hovězí kůži a nůžky s dřevěným klacíčkem.

Beru za těžkou kliku. Dveře se otevřou s nepřeslechnutelným rámusem. Celé mé tělo najednou obejme jemný větřík. Stojím jako přikovaná při pohledu na nádherně čisté nebe. Nenapadlo mě, že bych se mohla zahalit alespoň tou kůží. Nechala jsem se opíjet tou nádhernou vůní. Vskutku… Jaro je tady! Bolest hlavy je najednou ten tam a mě se chce běžet. Daleko, jak jen to půjde. Hlavně pryč. Všude okolo už panoval život. Probíhal zde i jeden boj. Někdo se postavil Markétě, mrše s řetězem. Jakmile mě ale zaregistrovaly, vše utichlo. Davy nesoucí si své jídlo se zastavily. Jeden přes druhého křičely, proč zastavují, až na to sami přišli. Nakonec jsem dospěla k závěru, že není dobré se zde zdržovat. Mám mnoho práce a málo času. Cítím na svých chodidlech každou kapičku rosy, ve vlasech mi hrají ladné pohyby větru. Nádherné, cítit se opět tak lehce. Ten pocit z jara je osvobozující! Nemyslet na přežívání ze dne na den. Mizím všem z pohledů, tak jako vždycky…

Ale tady se vše mění. Pod korunami stromů už není vidět slunce. Mohutným stromům se jejich větve obohatily listy už v polovině zimy. Je to jediné místo na světě, kde naše stromy chřadnou těsně před podzimem a probouzí se k životu před posledním napadaným sněhem. Dnes už propouští jen nezbytné množství světla pro kapradiny mezi jejich vyčnívajícími kořeny. Chvilku mi trvá, než si mé oči přivyknou na zdejší šero. Také zvuky zabodávajících se šípů či cinkání mečů utichly. Na místo toho zde hraje celý orchestr zpěvných ptáků. Pravidelné melodie přerušované jinými melodiemi.

Plížím se mezi tlustými kmeny hloub do lesa. Míjím břízy, kterým už vykukují první jehnědy, míjím jabloně, kterým už zanedlouho vykvetou první voňavé kvítky. V korunách sedí mnoho ptáků, ale já nemám luk, kterým bych je mohla sestřelit. Prošlapávám si cestu vysokými kopřivami. Je tu chladněji. Obaluji se kůži s malinkými chloupky.

Stojím na mýtince ozářené slunečním světlem a plné nádherných květů. Červených, žlutých, modrých, bílých… Kolem je i mnoho hub. Určitě sem zanedlouho dorazí ostatní, aby si toto těžiště bylin nebo jedů vybrali pro sebe. Nemám nic, co bych mohla použít jako kapsu. Proto beru nůžky, ustřihávám dlouhý a široký pruh, z kmene vysokého stromu trhám břečťan. Pár hub pokládám vedle několika květin na kůži. Ohýbám jejich rohy k sobě, abych je mohla svázat utrženým břečťanem. Pro jistotu jím obalím úplně celý balíček. Když tak klečím, všímám si krvavých fleků na zadních částích lýtek, táhnoucí se po stehnech k hýždím, přes vnitřní strany stehen až po dolní část břicha. Znechucující scénář včerejší noci zaháním hřejivým pocitem Jeho ztrapnění při mém nadcházejícím trestu. Měla bych se umýt, říkám si.

Sem tam mi do očí prosvitne tenoučký paprsek světla. Kolem jezera už se shromažďuje mnoho zvěře. Od zajíců po laně s jeleny. Letos by to mohlo být dobré. Dovezli sem nejspíš mnoho zvěře. Uvidíme, za jak dlouho to vymizí, pomyslela jsem si. I když jsem se snažila z křovin vylézt pomalu, i tak se zvěř vyplašila a rozutekla do všech stran. Shýbla jsem se k vodě, abych ji mohla nabrat do dlaní. Několika doušky mi veškerá voda zmizela ve vyprahlém hrdle. Znovu a znovu jsem polykala čím dál větší loky a doufala, že má neuhasitelná žízeň ustane. Když už mé tělo přestalo prahnout po vodě, začala jsem vlhkými dlaněmi omývat dolní část těla. Krev byla zaschlá, ale netrvalo dlouho, než se začala díky vodě znovu rozpouštět. Skapávala po hýždích na zem, kde se vsakovala do hlíny. V nose mě začala šimrat její nasládlá vůně. Jiná než vůně květin, ačkoliv stejně těžká, výrazná, toužící po mé pozornosti i pozornosti nedalekých predátorů, číhajících v okolních houštinách.

Vznáším se na hladině vody, oči upřené kamsi do modrého nebe. Hladím hladinu průzračné vody, jež se od včera ohřála o pár stupňů. Vlasy se mi pohupují v rytmu vln stejně jako mořské řasy usazené v mořských korálech, co jsem viděla na obálce knihy O bylinách i jedlých rostlinách Karibiku.

Sedím na písčitém břehu jezera a čekám, až mě lehký jarní vánek osuší. Ždímám své dlouhé vlasy, které mi začínají pěkné pít krev. Sápu se po nůžkách. Jednou rukou si sevřu cop vlasů na temeni hlavy a druhou ustřihnu vlasy pod pěstí. Dlouhé vlasy neslyšně spadly na zem. Cítila jsem úlevu. Nic mokrého mě nestudilo na zádech, hlava už nebyla tak těžká a představa, že si je nebudu muset opět svazovat do culíku při jakékoli vyčerpávající aktivitě, mě zahřála u srdce. Vyhrabávám do písku hlubokou díru, kam následně vkládám hromadu jakžtakž smotaných vlasů, abych je mohla zahrabat. Nerada bych, kdyby tu můj pach zůstával zbytečně dlouho.

Spokojeně jsem poplácala zahrabanou díru. Najednou mi došlo, že se na ten písek usmívám. Proč se usmívám? Snažím se odpověď najít kdesi v rákosí. Stín stromu se krátce pohnul. Vstávám na nohy, abych mohla v případě nutnosti vzít nohy na ramena. Zpoza černobílého kmene břízy se ozve tiché zavrčení, měnící se v kňučení. Na světlo vyleze ošklivě potrhaná vlčice. Její šedé oči mě zaregistrovaly ve chvíli, když jsem se shýbala pro nůžky. Její srst se okamžitě zježila. Za sebou nechávala krvavé skvrny. Pokud ji vyhnala její smečka, určitě ji nenechají utéct. Vsadím se, že jsou někde kolem. Vlčice opatrně kráčí směrem k vodě. Kulhá na zadní nohu. Srst na oháňce má zcela slepenou krví, stejně jako zakrvácené levé ucho se srstí na hrdle. Netrefili se do tepny.

Už dlouho jsem neslyšela žádný zvuk. Ptáci nezpívali, hukot z tréninkových stanovišť jak by smet. Jen vítr nezklamal. Lehký vánek mírně pohupoval větvemi. Zvuk šustícího listí nádherně zahaloval vlčí vrčení. Její temná hlava se sklonila k vodní hladině, ale oči měla stále upřené mým směrem. Jazyk jí kmital do vody a zpět do tlamy. Kde jsou? Kde jsou ostatní členové její smečky, ptala jsem se. Ať jsem se ale otočila, kam jsem chtěla, nikde ani živáčka!

S kňučením se pomalu belhala do větší hloubky, dokavaď nebyla až po hrudník ve vodě. Bolestí se třásla a já jen sledovala její utrpení. S vervou se snažila jakkoliv zmírnit bolest nebo vyčistit rány, aby přežila. Krvavé šmouhy ve vodě pomalu objímaly celé její tělo. Srst jí zmizela v rudé skvrně. Z vody vystrčila jen mokrou hlavu, aby se nadýchla, potichu zakňourala a hrábla do vody nohama. Přeplavala na druhou stranu celkem pomalu, přičemž se krev mísila s vodou v její dráze. Nechávala za sebou rudou stopu, dokavaď nevylezla na písčitý břeh jezera. Oklepala se a své oči upřela na mě. Spokojeně zavrtěla oháňkou a její lesklá tmavá srst zmizela v houštině lesa.

Zlatý světelný kotouč na obloze opět klesal. Nemohu se nahá vrátit do ubikace. Musím něco ulovit nebo najít. Prodat či vyměnit za nit. Nedaleko bude určitě louka.

Prodírám se hustým trním. Bylo suché a snadno se dalo prosekat. K mé smůle jsem u sebe ale neměla žádný meč, sekeru nebo i obyčejné prkno, kterým bych se mohla trním prosekat. Kožešinou jsem mlátila do suchých tlustých stonků s ostrými trny. Dlouhé minuty se potím, než konečně uvidím skrze mohutné křoviny první, sluncem ozářené, luční květiny. Zadupávala jsem svého protivníka doslova do země. Ten pocit mě absolutně uklidňoval. Kam se na noc schovám? Přemítala jsem nad svou zakrvavělou postelí a vzpomněla si na dívčinu, kterou jsem kvůli podobnému incidentu zabila. Klid se ze mě rázem začal vytrácet. Za mnou zůstala dokonalá cestička skrze úkryty malých savců.

Klekám si na kolena do měkkého mechu a trávy. Objímám pronikavou vůní nasáklou zelenou pokrývku tohoto světa. Mé tělo volá po jídle. Žaludek se mi svírá hladem. Nohy mě neskutečně brní. Cítím opět návaly horečky. Třeštění hlavy se opět usazuje na královský trůn, aby završila mé utrpení. Vstaň, říkám si. Vstaň, nemůžeš tady zůstat! Ale druhý hlas hlásá opak. Lež, tohle potřebuješ. Odpočiň si, zítra je také den. Začíná hádka a porovnávání mých možností. Je to tu příliš nebezpečné. Navíc máš hlad. Ukrutný hlad! Kdo ví, za jak dlouho můžeš najít jídlo? Zítra už taky třeba nebudeš muset nic hledat. Pokouším se tedy své svaly přimět k činnosti. Za několik dlouhých vteřin už dokonce klečím. Větřík mi ovívá zarudlý obličej, čechrá vlhké vlasy a suší mokrou kožešinu.

Trhám lístky jakéhokoli plevele, přičemž doufám, že to budou nějaké bylinky. Jediné, co bezpečně poznám, je pampeliška, kopřiva, vraní oko, máta, hluchavky. Ke vší mé smůle tu nic takového není.

Stále vidím její zakrvácenou postel. Přemýšlím, zda bych také neměla rovnou spáchat sebevraždu, ale takovou myšlenku okamžitě zavrhávám. Nesmím to vzdát! Nesnížím se pod úroveň divé zvěře, která žije také se smrtí za zadkem. Ruce se mi třesou. Rvu rostliny i s dlouhými kořeny a nemohu přestat. Kvůli třesu v rukách trhám i jiné než chci. Vidění se mi zhoršuje. Po lících mi stékají první slzy. Jejich počet ale rychle roste, až se zavzlykám. Ruce najednou opouštějí svou práci a zakryjí mi obličej. Zpěv ptáků utichl, zatímco vítr trochu zesílil. Snad aby donesl mou slabost všem v Avalonu. Snad aby mě ukonejšil. Aby mě pohladil po vlasech a osušil mokré líce. Kdo ví? Najednou na mě vše doléhá. Strach, stres, bolest, ponížení, výčitky svědomí. Vidím tváře všech, co jsem kdy zabila. Všech, které jsem připravila o možnost utkat se o bohatý život. Kolik z nich mohlo být dnes zcela volnými? Kolik z nich by mohlo být?

"Už dost," říkám, ale ty tváře se opakují stále znovu. Přibývají nové, co jsem nikdy neviděla. Smějí se. Všichni se tak hloupě smějí! "Už dost," volám. Stále to nepomáhá. Teď se smějí na plné kolo, otáčí se kolem mě v nádherných šatech s hedvábí. Z bodných či řezných ran jim tryská krev, ale úsměv jim z tváře nemizí. Bledá pleť dává vyniknout těm krví nasáklým šatům. "Tak dost," křičím.

Po dlouhé době otevírám rozbolavělé oči. Na tvářích mám zaschlé stopy po slzách a ruce si stále tlačím na spánky, jež bubnují do rytmu rychle bušícího srdce. Ležím na kvetoucí podušce. Vlhkou kožešinu si přehazuju přes své tělo, abych se malinko zahřála.

Teplo i světlo se zároveň se zapadajícím sluncem vytrácí. Vyhoupla jsem se do koruny nejbližšího stromu a zabalila se kůží. Byla už krásně suchá, teplá. Na stehna mi tlačily ovázané pytlíčky s houbami.

Děsivé zimní ticho postupně mizelo. Cvrčci už byli slyšet úplně všude. Občas zahoukala sova a mé břicho zasténalo hladem. Bránilo mi to ve spánku. Při pomyšlení na malou nechutnou krysu se mi začaly v ústech sbíhat sliny. Hvězdy byly na obloze vidět zřetelně, jasně. Měsíc mi poskytoval alespoň minimální viditelnost na okolní prostranství i na louku, kudy občas přešel nějaký vlk či Nemrtvý.


Sedím na tvrdé židli v bílé místnosti. Naproti mně opět sedí ta tmavovlasá žena a kouká se mi do očí. Občas krátce otevře ústa, aby něco řekla, ale opět je zavře. Náhle mně vzpřáhne ruku. Její pohlazení bylo desetkrát lepší jak vánek větříku. Přejíždí svými štíhlými prsty přes mou otevřenou, zjizvenou dlaň. Kůži mám tvrdou, rozbolavělou a ani její dotyky necítím.

"Máš hrubé ruce," mumlá potichu.

Nemám nic, co bych ji na to mohla říct. Tak jen mlčky sedím. Chci, aby mě vzala za ruku, ale když se jí dotýkám, mění se v lehký opar, jenž se vzápětí opět zceluje do štíhlého těla. Vlasy má spletené do dlouhého copu, který končí až nad bederní páteří. V havraních vlasech vynikají drobné kytičky, skládané z různých malých kamínků. Usmívá se na mě.

"Co jsi dnes dělala," ptá se. Ústa otvírá doširoka, ale i přesto je pro mě těžké ji slyšet.

"Chodila jsem," říkám stroze. Nejspíš vycítila můj vztek na okolí. Ale musí pochopit, že je oprávněný. Líčím jí celý svůj příběh. Popíjíme u toho nádherně vonící meruňkový čaj, ani nevím, jak chutná, jen tu tekutinu povaluju na jazyku, aby mi nevyschlo v ústech, a zase pokračuju ve vypravování. Cítím na lících slzy, šálek se mi třese v rukou. Ona jen sedí s pochmurným výrazem, s nohou přes nohu a lpí na mých rtech jako já na čerstvém vzduchu, po kterém lapám v krátkých přestávkách mezi větami.

Naši konverzaci ukončuje můj náhlý, absolutně nekontrolovatelný výbuch pláče. Ocitám se v jejím objetí. Konejší mě to víc, než jakákoliv slova. Nic neříká, tím je to ještě lepší. Svírám její ramena a nehodlám je dlouhé minuty pustit. Bílá místnost nabrala nazelenalý odstín.

"Ohledně Valtera," na okamžik ztrácí hlas. "Jeho čas brzy přijde." Líbá mě do vlasů a ukončuje náš přímý tělesný kontakt, jenž zastavil mé slzy, pohltil hořkost na jazyku.

"Ale nyní musíš vstát. Jdi!" Jako průsvitný opar mizí vysoko nade mnou a místo nazelenalého stropu už vidím sytě zelenou korunu stromu, do temných odstínů zbarvenou pod vlivem šera.

Je velice brzy ráno.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anndilek anndilek | Web | 5. května 2013 v 14:11 | Reagovat

nechci hádat, jestlis někdy něco takového zažil, ale působí to všechno šíleně opravdově. a ten sen na konci - čéče, nemůžu než ti složit hold a doufat v novou kapitolu! :D

2 anndilek anndilek | Web | 11. května 2013 v 21:39 | Reagovat

děkuju moc za chválu na mym blogu xD a to víš, ten obrázek...ale původně ho mam z deviantartu, to videjko jsem pak nemohla nezveřejnit xD
a chceš pár spoilerů? ten pernatej drak nejni ten zelenej, ten zelenej je ten v ...8. kapitole? aaasi? už jsem jí myslím zveřejnila...no, a leo a aya to spolu dohromady asi daj...jo daj, právě jsem se rozhodla :D ale nebude to lehký!

3 anndilek anndilek | Web | 15. května 2013 v 18:12 | Reagovat

neee, zrzci nehrozí :D leda jako záporáci, ale zrzci nehrozí, to fakt ne :D jo holky zrzky, ty jsou fajn, ale kucííí ne! :D

4 Hikari-san Hikari-san | 17. května 2013 v 14:47 | Reagovat

Já tě prostě obdivuju!! Vydej to jako knížku a vyděláš miliony, je to fakt parádní :) Když to čtu, připadám si, jako bych tam byla s ní a všechno dělala s ní, protože je to napsaný hrozně opravdově :)
Ale mohl bys napsat zase nějaký yaoi ^^ Vím, že už se ti do toho moc nechce, ale pro mě bys to mohl udělat *andělský pohled* :)
Jinak se mám dobře, ale mám hrozně málo času, ještě do toho chci udržovat na blogu aspoň nějakou aktivitu... Ale až budu na skypu a uvidím tě tam tak se ozvu :)
Jak se máš ty? Zlepšily se ty vztahy ve třídě, jak jsi psal ještě na starým blogu?

5 Hikari-san Hikari-san | 17. května 2013 v 14:49 | Reagovat

Jo a ještě jsem se chtěla zeptat, jestli si můžu na blog, jakožto čtenářka, co tě za tyhle dokonalý povídky miluje dát tvojí ikonu? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.