Avalon, kapitola 7.

25. května 2013 v 18:12 | Elfel
Kapitola 7.



Katarin nepřišla na ubikaci.Kde jenom může být, začínám si o ní dělat starosti. Sedím u své postele a hladím tvrdou matraci ze slámy. Ignoruju pramen vlasů, který mi spadl do očí a tím mi zamezuje ve výhledu na vstupní dveře, protože vím, že teď se sem Katarin stejně nevrátí. Ani já bych se nevrátila. Ale… Snad je v pořádku. Zpod postele vytahuji krátký lovecký luk s několika šípy, co jsem včera vyrobila, a pakuji se do lesa. Musím tě najít, Kat.

Hladím křidélko šípů, vyrobené ze sovích letek. Nasazuji ho potichu na tětivu a kradu se hlouběji do lesa. Před sebou vidím vlčí stopy. Jsou čerstvé. Hlína je vlhká, stopa jasně viditelná. Jeden vlk. Mladý, možná vlčice, přemýšlím.

Po hodině bloudění se dostávám k jezeru. Hladina je děsivě klidná. Žáby nekuňkají, ryby nevíří vodu. Jen ptáci zpívají. U levého břehu je stále nezasypaná díra od útoku Stínu. Na druhé straně je hromádka vlasů. Ta barva! Světlé a tmavé vlasy byly roztroušené do jakého si kruhu. Někdo se tu stříhal. Beru hrst vlasů do dlaní, mnu je a pak si k nim čichám. Není pochyb, určitě jsou její.

"Katarin," volám, ale nic se neozývá. Chystám se jít zpátky, ale všímám si u své levé paty zhruba stejně velké vlčí stopy, jakou jsem spatřila i na kraji lesa. Míří z písku na postupně hustší trávník, kde jejich čitelnost mizí do ztracena. Ale jejich směr vede do cesty skrze trnitá křoviska. Ohlédla jsem se okolo sebe a naposledy zavolala její jméno, než jsem vešla do temného tunelu…



Cestou jsem skolila tři zajíce. Vyzáblé, ale velké. Určitě je dobře vyměním. Mám z toho radost, ale ta mě opět opouští, jelikož jsem Katarin nenašla. Vracím se tedy zpět. Při skolení třetího zajíce se mi zlomil šíp, takže z plného počtu mi chybí pouhý jeden. Vzhlížím k nebi - bude pršet. Z východu se ženou další černá mračna. Les je klidný a stále je tu zvláštní ticho. Vlci nevyjí nebo nebyl slyšet výbuch od Stínů či křik dětí. Nic, jen práci. Skrze listoví stromů už vidím naší noclehárnu. Podlézám poslední větev a spatřím ji. Má přes sebe jen přehozenou kůži. I když má jiné vlasy, poznala bych ji kdekoliv. Kupodivu tmavší odstín slámy vystřídalo zlato a koroze železa. Stála jsem tam jak přimražená. Mám jít za ní? Hledá mě? A v tu chvíli mi dochází, že stojím před chlapeckou ubytovnou. Co tady ale dělá ona? Baví se s nějakým klukem. Má po celém obličeji modřiny i jeho pohyby jsou, zřejmě kvůli bolesti, trhavé. Než jsem si to stačila uvědomit, stála jsem u nich.

"Kdes byla," vyklouzla mi nevrle znějící otázka.

Katarin se na mě jen na vteřinu podívala, pak odvrátila svůj zrak na zbitého kluka. "Venku."

"To jsi mi nemohla něco říct?"

"Viro, tohle je Michael," řekla namísto odpovědi.

Vůbec bych ho nepoznala! Vlasy měl rozcuchané a slepené krví. U pravého oka takový monokl, že oko nebylo téměř vidět a hlas se mu nezvykle třásl. Kat, o co se snažíš! Vím kdo to je, jen jsem ho nepoznala, tak o co ti sakra jde?

"Ahoj," vytrousila jsem ze sebe.

"Ahoj."

Můj pohled se ale okamžitě stočil zpět na ty její zelené oči.

"Já tě hledala." Hlas se mi chvěl stejně jako pá zaťatá pěst. Ovládej se!

"Vážně? Já teď budu trávit víc času s Michaelem," řekla s ledovým klidem.

"Stalo se něco?"





Koukala na mě jak na nějaké zjevení. Přemýšlela jsem, co jí mám odpovědět.

"Nic se nestalo," vydralo se mi z hrdla společně se zavrčením, které Vira pochopila jako ukončení naší debaty. Otočila se a rázovala si to pryč od nás.

"Bude v pohodě," zeptal se Michael.

Jak já to mám vědět!? "Jo. Párkrát si vystřelí z luku a bude to zase ta stará sestra." V mém hlase jsem ale sama zpozorovala chvění z nejistoty. Vím, že Vira má ráda Michaela. Častokrát mi to opakovala.

"Doufám, že to pochopí co nejhůř," zakňučela jsem.

"Ten rozhovor?"

Vycítila jsem, že se dívá. Nevím proč nebo jestli vůbec, ale za zkoušku to stojí. Objala jsem ho kolem krku a políbila ho. Rty se nám stiskly. Jeho teplá mohutná hruď mě odsunovala zpět, když se krátce nadechoval.







To si přehnala! Tohle je konec! Rozeběhla jsem se pryč. Do dveří jsem vrazila bez rozmyslu. Sáhla jsem po svém luku v truhlici a šla zase ven. Až teď, na cestě zpátky kolem dveří, jsem si všimla, že nějaké malé holce teče po celém obličeji krev. Hedvika jí držela v předklonu, aby se jí krev nehrnula do krku, přičemž se na mě vyčítavě podívala. To jsem byla já? Proč vždycky všechno ... ne, nebudu brečet. Dala jsem se raději znovu do běhu. Každý můj krok zanechal hlubokou stopu. Stopu plnou vzteku a agrese, kterou jsem v sobě doposud skrývala. Cítila jsem hrozný tlak na hrudi, jak moc jsem potlačovala sebemenší vzlyk. Oči mě pálily z foukajícího větru a hlava třeštila z nekonečného množství myšlenek o způsobu zabití zvířete i člověka. Místo stromů jsem registrovala jen míhající se zelené pruhy s lehkými tóny hnědé a bílé barvy. Země mi doslova letěla pod nohama. Zvlhly mi líce od stékajících slz. Z divokého obrazu rozmazaných barev se dělal ještě divočejší duhový obrazec. Hřbetem ruky jsem se nažila utřít si oči, ale zakopla jsem o větev a pád mi vyrazil dech. Než jsem se stačila vzpamatovat, slyšela jsem velmi dobře známí zvuk - napínání tětivy. Sakra!







"Myslím, že už je pryč," zašeptal mi Michael do ucha, když se naše spojení přerušilo.

Znovu jsem vyhledávala jeho rty, ale on se mnou zatřásl tak silně, až jsem ztratila rovnováhu a spadla na zadek. Upírala jsem na něj zlostný pohled, ale on si mě vůbec nevšímal. Koukal se někam přes rameno, směrem ke klučičí střelnici nebo ke cvičným panákům. Myslí si snad, že nás někdo pozoruje?

"Děje se něco," prolomila jsem ticho mezi námi.

Dlouho neodpovídal, jen nervózně přešlapoval. "Snad ne," zachraptěl, načež si odkašlal. "Ne, nic se neděje." Pohledem pomalu sklouzl ke mně a pomohl mi na nohy. Z hlavní budovy vyběhl klouček. Byl celý oděný do černých bavlněných hadrů.

"Podívej se." Hlavou jsem kývla jeho směrem. Když se i Michael otočil jeho směrem, myslím, že oběma vrtala hlavou stejná věc.

"Zajímalo by mě, jestli jako vysoce postavená vrstva téhle prohnilé komunity mají nějaké výhody. Myslíš, že ty krysy byly -"

"Katarin," začal mluvit a oči se mu přitom leskly jako zrcadla. "O tomhle nesmíme mluvit."

Záhy vyšla další osoba. Strnula jsem. Byla to žena s havraními vlasy a páskou přes oko. Ta, jež mě i kuchaře nachytala, ale nenahlásila to. Nic s tím neudělala. Na okamžik mě napadá jedna myšlenka - možná nejsou všichni stejní. Sklápím oči k zemi při vzpomínce, jak jsem teď Viru ranila, mě začínají zmáhat výčitky svědomí. Na zádech cítím svrbění a v očích slzy.

"Stalo se něco," ptá se Michael a já pociťuji jeho hřejivou dlaň na svém rameni.

"Ne. Jen … jen jsem se kousla do rtu." Ty seš úplně mimo! Na tohle ti nikdy neskočí!

"Aha."

Zajíkala jsem se, když se mnou náhle trhnul. Jeho mocné objetí bylo tak uspokojivé. Cítila jsem jeho bušící srdce na své hrudi, sálající teplo. Propukla jsem v tichý pláč.

"Vždycky tu pro tebe budu, kdyby sis chtěla popovídat," řekl klidným, přátelským tónem, z něhož viselo napětí. Ale nedokázala jsem uhodnout, zda je to dobře, anebo ne.

"Nechci tam jít. Michaeli…"

"Budu tam s tebou, kdyby se něco stalo, budu tam," šeptal mi do ucha.

Z okolních stromů se k nebi vzneslo hejno ptáků. Vydávali vyděšené skřeky, které se nijak nepodobaly sborovému zpěvu. Zeleně stromů, jejich větví i jednotlivých stébel trávy se zmocnil vánek. Byl tak ledový, že až řezal do tváře. Obloha nabírala temných tónů. Stíny začaly ovládat Avalon. Slunce se zakrylo za silnou clonu temných mraků.







Šíp mi prosvištěl okolo ucha. Za mnou cosi zakňučelo a já věděla, že je zle. Otřela jsem si oči, ze kterých se stále linuly slzy naplněné hořkostí, vztekem vůči Katarině. Kotoulem jsem se přenesla do světla slunce, jež se ale najednou začalo vytrácet. Přes temná mračna nepronikal jediný paprsek slunce. Vlk se šípem v hrdle byl už dávno nehybný. Z krku mu trčí dřevěná tyčka, na jejímž konci jsou dvě černá peříčka. Havraní letky. Rozhlížela jsem se, abych našla střelce. Ve směru, odkud šíp vyšel, nikdo nebyl. Vítr rozechvíval větve i trávu. Nebylo poznat po poslechu ani po zraku, zda se někdo v okolí pohybuje. Narovnala jsem se, a odkud z koruny stromů vyletěl další šíp, další a další. Kolem mě se objevovali členové vlčí smečky. Každičká střela přesně trefovala cíl. Kdo to je? Hlavou se mi řinuly myšlenky rychlostí tekoucí vody v potoce, ale ani jednou mě nenapadlo utéct či použít tasenou dýku. Pohni se, rozkazovala jsem sama sobě. Tak už sakra běž! Ale já stála jak přikovaná. Dýka mi vyklouzla z ruky a já už zaregistrovala jen rychle blížící se zemi, porostlou mechem a trávou.



"Viro, teď musíš být silná," pronesla žena jemným okouzlujícím tónem. Její hlas byl med, co se vám vsakoval do uší jako nejlíbeznější zpěv exotických ptáků. Chvíli trvalo, než se mi oči navykly na oslnivé bílé světlo.

"Kdo jste," vydala jsem ze sebe skřehotavé zvuky, o nichž jsem si myslela, že nemohly vyjít z mých úst.

"Tomu bys asi těžko uvěřila. Kdo myslíš, že jsem?" Její otázka ve mně zanechala ještě větší touhu po poznání osoby, kterou vidím ve snu.

"Sen, přelud," hádám.

"Tak trochu obojím," odpovídá po chvilce mlčení. Její temné oči se dívaly do těch mých, jako by v nich chtěla číst. Mrkla jen zřídka, snad aby si nenechala ujít nějakou důležitou stránku mého života, jež jí mé oči propůjčovaly k přečtení. Najednou se jí havraní čerň snesla do obličeje v podobě pramenů vlasů. Ztěžka oddechovala a pod svou temnou kápí si něco sama pro sebe mumlala.

"Udělala jsem něco," ptám se. Škube sebou, jako by si snad konečně všimla, že jsem stále tady.

"Ještě ne, ale uděláš." Mávla na mě rukou na znamení, abych nic neříkala, a tak jsem mlčela. Ticho ovládlo tuto bílou místnost bez zdí, stropu na dost dlouho, aby mi v hlavě stačila blesknout jedna vzpomínka, spojující se s obrazem z hlavní budovy Avalonu.

"Vždyť já vás znám! Vy jste ta žena, co se dostala do druhé etapy svých zkoušek." V hlavě mi utkvěl obraz Asiatky s dlouhými vlasy, tenkým obočím a neskutečně pronikavýma temnýma očima, podtržené bílou hebkou pokožkou. Nyní ale byly její oči plné bolesti. Působily prázdně, až mě píchlo u srdce.

"Jen jedna věc mi tu nesedí." Pomalu jsem na ni sklouzla pohledem a dlouze jsem mrkla.

"Jaká věc ti tu nesedí, Viro," zeptala se, ale sama ve svém hlase musela pocítit známku strachu. Jen nevím, zda byla stále otřesená z toho, co viděla nebo z toho, co mi došlo.

"Mrtví lidé se nemohou hrabat v hlavách živých lidí, leda že by -"

"Že bych byla succubus," skočila mi do řeči tak nevraživě a ostře, až se mi po zádech stekla ledová krůpěj potu.

"Vy jste zlodějka snů! Vkrádáte se lidem do snů, vštěpujete jim lži, balamutíte je, aby dělali to, co se hodí vám! Ve váš osobní prospěch nebo prospěch všech vašich … společenských vrstev," poslední slova sotva propouštím úzkou štěrbinou mezi zuby.

"Nevštěpuji nikomu lži," začala mě opravovat.

"To říkáte vy, ale kde jsou důkazy?" Vztahuji na ni ukazováček, abych svému nadcházejícímu tvrzení dodala větší důraz. "Ve vykládání pohádek jste nejspíš dobrá, ale já jsem na pohádky stará. Nejsem dítě! A teď mě pustíte ze svých spárů -"

"Nebo?" Svým nehtem zaskřípala o desku vyleštěného mramorového stolu, který se zjevil z okolní běloby. Na její otázku jsem neměla odpovědi. Celá jsem se třásla vzteky. Myslela jsem si o ní takových věcí a zároveň jsem věděla, že mi čte myšlenky.

"Nejsem taková, jaká si myslíš. Kolik jiných, mě podobných, ti už lezly do hlavy," zeptala se na konec.

Nikdo, odpověděla jsem si sama pro sebe, zároveň však i jí.

"Tak vidíš. Navíc, kdybych chtěla, už se svíjíš v agónii a prosíš o rychlou smrt," doplnila předchozí věty ještě děsivějším tvrzením, nad kterým se mi v hlavě probarvilo několik krvavých zjevů.

"Pusťte mě," zopakovala jsem už klidněji.

"Hodně štěstí, Viro. Brzy se uvidíme."

Než jsem jí stačila cokoliv říct, mávla rukou a vše se začalo točit, nabírat tmavé barvy. Ponurá šedá se mísila s tmavě zelenou.



Pár metrů od mých nohou dřepěl kluk. U své ruky měl mou kamennou záložní dýku, luk i můj toulec, zatímco na pravé byl nádherně vyřezaný luk obalený kožešinou a toulec plným šípů s havraními letkami. Pod sebou jsem cítila něco příjemně hřejivého. Má ruka mi sklouzla z břicha na jemnou měkkou kůži. Musela být vlčí, jelikož jsem při přejíždění necítila stopy švů po sešívání a takový velký kus kůže králík, zajíc nebo myš nedá. Znovu jsem otevřela oči, abych se ujistila, že ještě nespím. Na obličej mi padají malé dešťové kapky. Vítr mi ovál tvář a mě byla najednou zima. Nechala jsem déšť, aby mi z obličeje stáhl nečistoty. Hlavně zaschlé stopy po slzách, jež mi lepily tváře. Nosem jsem nasávala vůni deště, co s sebou přinášel nádherně vlahý vzduch, plný života. Malinko se mi pootevřela ústa. Po chvilkách do nich padaly kapky téměř v pravidelných intervalech a já začínala cítit chuť krve. Musela jsem se kousnout do jazyka, myslím si. Ale když si otírám obličej, ukazuje se, že má dlaň je celá od krve.

"Pro Boha," vykřikla jsem tak nahlas, až se černovlasý mladík lekl. Vzal mou tvář do dlaní a očima jako uhel pozoroval můj nos.

"Zlomený není," pošeptal tak tiše, že jsem mu sotva rozuměla.

"Ty tvoje oči," dodal ještě tišším hlasem. Po chvilce se odtáhnul dál, aby se zhluboka nadechl. Vzal si svůj luk, toulec přehodil přes rameno a dával se na odchod.

"Počkej prosím!" Beru ho za ruku. Chlapci se zavlnily vlasy, když jsem jím prudce trhla zpátky. Rychle na mě vrhá svůj pohled. Na jeho obličeji přibyly vrásky. Mračil se a čekal, jestli něco řeknu.

"Jak se jmenuješ." Pustila jsem jeho ruku. Jeho tvář najednou zklidnila, uvolnila se. Pohledem si mě měřil od hlavy k patě, jakoby zvažoval možností - mám nebo nemám.

"Janis," vypadne z něj po dlouhé odmlce, až jsem si myslela, že už mi ani neodpoví.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hikari-san Hikari-san | 17. července 2013 v 16:10 | Reagovat

páni, tak zase dalších pár kapitol *____*
je to čím dál tím lepší, alespoň si můžu přečíst víc kapitol za sebou ^^
jsem zvědavá na další pokračování...
Jak se jinak máš? Napsala bych ti i na skypu, ale nevidím tě online... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.